Matky

Myslím, že většina obyvatel naší malé krásné země na první dobrou pochopí, o čem toto poměrně krátké literární pojednání je... Snad jen ještě dodám, že mě k tomu inspiroval nedávný televizní rozhovor jedné z pozůstalých maminek..

Sedí na posledním schodu, aby co nejméně překážela kolemjdoucím turistům a kochá se výhledem na Pražský hrad.

Poté potáhne dlouze z cigarety, a pohledem sklouzne o něco níže ke třpytící se Vltavě a jednomu z jejích mostů.

Život jde dál, jako by se vůbec nic nestalo – Země se točí, voda plyne, tramvaje s cinkotem míří na další zastávku, slunce svítí, vítr fouká – a jí se přitom toho dne zhroutil celý svět.

Dvořáka, jehož sochu pohladí z dálky pohledem, by možná ona tragédie inspirovala k napsání další symfonie, a Aleš s Mánesem – jejichž jména nese nedaleký most a nábřeží – by zase nejspíše vyobrazili tu hrůzu pomocí štětce vlastní rukou na papír.

Za pár měsíců nastane opět čas ke zdobení vánočních stromečků, ale jí se to netýká, poněvadž ona ten loňský ještě ani neodstrojila. Stále doma čeká na její holčičku, která toho osudného dne odešla do školy, a už se z ní nikdy nevrátila.

Neví, jestli ho někdy odstrojí…

Možná jednou, až fázi popírání vystřídá fáze smíření – ale k tomu je ještě velmi daleko, protože v jejím případě rozhodně neplatí, že by čas léčil.

Spíše naopak.

S každým dalším dnem se cítí čím dál hůř, a své temné dny a probdělé noci vyplňuje čekáním…, čekáním na NI.

Když se začne nebe barvit do nachova a slunce zapadat, začne po schodech novoklasicistní budovy, jenž byla svědkem její ztráty, stoupat pozvolna vzhůru žena ve středních letech.

Poté, co zdolá poslední schod, se zastaví u jednoho z oblouků střežících vchod do nitra fakulty, sáhne do kapsy a vytáhne z ní bílou svíčku. Pak zevrubně prohledá všechny své kapsy i kabelku, aby nalezla něco, čím ji zapálit, ale marně…

A tak se bezradně porozhlédne kolem.

Kousek opodál spatří ženu sedící na schodech se zapálenou cigaretou v ruce, které si při svém příchodu vůbec nevšimla, a tak aby její cesta nepřišla vniveč, pomalu se k ní vydá.

„Dobrý den, moc se omlouvám, ale mohla bych si od vás na chvilinku vypůjčit zapalovač?“ Zeptá se jí ostýchavě a bradou ukáže na svíčku v ruce, aby naznačila k čemu ho potřebuje.

„Dobrý den,“ opětuje jí kuřačka pozdrav.

„Ale jistě, samozřejmě! Ukažte, já vám to zapálím…,“ nabídne se velkoryse, a z krabičky po boku vytáhne laciný plastový zapalovač a jedním rázným škrtnutím, jenž postačí ke zrodu ohně, zapálí knot bílé svíčky v ženiných rukou.

„Moc vám děkuji.“

„Nemáte vůbec zač,“ odvětí žena s ledabylým mávnutím ruky. „Musíme si pomáhat!“ poznamená ještě s úsměvem, a pak sleduje, jak se žena s hořící svíčkou v ruce otočí a beze slova odchází zpět k úpatí jednoho ze sedmi oblouků, kde až s posvátnou úctou položí rozžehnutou svíčku na zem, a pak v její blízkosti několik minut tiše stojí a rozjímá.

Po chvíli k ní zezadu přistoupí žena co seděla opodál, a i když odpověď na svou otázku již dávno zná, přesto jí potichu vysloví: „Vy také…?“

„Ano, já také…“ odpoví jí žena stejně tiše.

„Dnes by měl narozeniny…“ dodá ještě na vysvětlenou, co ji sem dnes přivedlo.

„Pětadvacáté…“ podotkne k tomu smutně.

Druhá žena ji soucitně položí ruku na rameno, a protože jen matka, která přišla o své dítě se dokáže zcela vcítit do matky jiné, které se stalo totéž, upřímně pronese: „Soucítím s vámi!“

Rozjímající žena se k ní pomalu otočí.

„Děkuji vám, ale obávám se, že to bohužel není možné… Já se do vás vcítit dokážu, ale vy do mě určitě ne!“

„Proč myslíte?“

„Jelikož já toho dne nepřišla pouze o něj…“

„Vám tam zemřely děti dvě?“

„To ne, ale ten den mi zemřel ještě můj manžel…“

„Bože, no to je strašné !!!“

„Vím, že mi do toho vůbec nic není, ale mohla bych se zeptat, jak k tomu došlo?“

„Rukou našeho syna…“ odpoví jí žena rozhodně, a významně se jí při tom zadívá do očí.

„Panebože!“

„Ježiši!“

„Kristepane!“

Obě ženy zarytě mlčí a navzájem se měří pohledem.

„Máte pravdu…,“ uzná po chvíli první žena, když si konečně uvědomí, s kým to tu vlastně mluví.

„I když by se mohlo zdát, že jste toho prosincového dne přišla o mnohem více…, soucítit s vámi nedokážu!“

Poté popojde o něco blíže k plápolající svíčce, shýbne se a dvěma prsty zhasne její plamen zcela bezcitně a nelítostně, tak jako ten, pro nějž hořela naprosto bezcitně a nelítostně zhasl život její dcerky a životy mnoha jiných…

Následně se odvrátí, a pomalu schází po schodech dolů do své temnoty, která zásluhou onoho činu se již nezdá tak bezvýchodná a temná, jako o malou chvíli dříve...