Lavina

Zimní časy už jsou tady, a tak bacha na laviny - a to nejen na ty sněhový, poněvadž nikdy dopředu nevíte, kde se na vás co svalí...

Každý z nás se se špatnými zprávami vyrovnává jinak.

Někdo brečí, někdo pije, někdo hulí jednu za druhou, někdo se do sebe stáhne…

Mně na špatné zprávy pomáhá jednoznačně nejvíce chůze.

A poněvadž jsem v onen večer obdržela zprávu jednu z nejsmutnějších, nezbylo mi, než se ještě před spaním vypravit na malý večerní špacír.

Z nebe navíc začal poletovat i letošní první sníh, a tak by byla věčná škoda sedět na zadku doma a nepřivítat se s ním.

Kam se takhle večer ale vydat?

Doprava?

Doleva?

Rovně?

Nebo snad vzad?

Nakonec jsem zamířila doprava, kde se jen o pár kilometrů dál nacházela malá vesnička, ve které již léta postávala moje oblíbená knihobudka.

Přestože se v mém blízkém i vzdáleném okolí nachází knihobudek hnedle několik, tahle je bezesporu moje nejmilejší, jelikož mi přinesla štěstí.

A to doslova!

Když jsem se v ní v létě probírala rozmanitými tituly, kterým se na sklonku života rozhodla velkoryse poskytnou azyl, natrefila jsem tam na knihu od Stanislava Rudolfa – starší budou jistě pamatovat a znát – kterou jsem od něj doposud ještě nečetla, a to s velmi interesantním názvem, který se zval: Myš dobré naděje.

O čem ta knížka asi tak je?

Ze zvědavosti jsem po ní tedy sáhla a pomalu jí listovala.

A hádejte co?

Jak jsem se postupně probírala jejími zažloutlými stránkami, začala jsem v ní nacházet vylisované malé čtyřlístky…

První…

Druhý…

Třetí…

Čtvrtý…

Pátý…

Šestý…

Sedmý…

Propána! Tolika štěstí!

To se pohromadě jen tak hnedka nevidí…

Nevím, jak byste na mém místě jednali vy, ale já si je všechny odnesla domů, nechala zarámovat, pověsila nad postel a nepřestala doufat, že mi v budoucnu přinesou štěstí, zdar a úspěch.

Ale zpět k mojí cestě…

Osaměle jsem kráčela po liduprázdné cyklostezce, jenž vedla do již výše zmíněné vedlejší vesnice a společnost mi dělaly jen lampy se sodíkovým světlem, červeně blikající světýlko v dálce patřící Černé hoře a sněhobílá středová čára, jenž se donekonečna táhla po temně černé asfaltce vpřed.

Abych se během chůze nějak zabavila, začala jsem v duchu přemítat, co by mě mohlo tentokrát v mé nejoblíbenější krkonošské knihobudce asi tak čekat.

Ale kdepak!

Ani náhodou jsem nepočítala s tím, že bych tam snad opětovně nalezla nějaký ten čtyřlístkový příděl štěstí, poněvadž ten předešlý tam najitý považuji stále za nález století…

Spíše jsem doufala, že by tam mohl někdo zanechat nějaké zajímavé literární tituly, jenž by mě duchovně obohatily – a tím zrovna nemyslím časopisy jako Probuďte se! či Strážná věž, jenž by tam zanechali Jehovisté…

Asi tak po hodince svižné chůze jsem dorazila do cíle, kde na mě ukrytá v prosklené autobusové čekárně čekala moje stará známá – knihobudka – se kterou jsme si díky podobné věkové výši začaly nedávno tykat.

Avšak náš věk není to jediné, co nás dvě spojuje…

I ona, stejně tak jako já, má na výšku něco kolem metru osmdesát a prostorově je také dosti rozložitá, a tak by se dalo s klidem říci, že je to spíše nežli knihobudka poněkud větší knihoalmara.

Na rozdíl však od ní já nemám ve své dutině břišní přiděláno patero širokých polic a mé nožičky jsou přeci jen také o něco delší.

Nešlo si nevšimnout, že za tu dobu, co jsme se spolu neviděly, narostly knihobudce pořádné knižní zásoby.

Do jejího inventáře přibylo tak ohromné množství časopisů a knih, že se na patero polic již nevešly, a tak odpočívaly ledabyle pohozené na dvojřadí knih, které do polic knihobudky dorazily o krapet dřív.

Kolik toho ta holka asi tak ještě vydrží, než se jí pod všemi těmi písmenky rozklíží nožičky a ona se zhroutí…?

Poněvadž nám začínalo celkem dosti přituhovat, vytáhla jsem z kapsy mobil, rozsvítila baterku a z dálky si s ní posvítila na tu všechnu omšelou knižní krásu.

Poté jsem ke své známé přistoupila o něco blíže a paprskem studeného světla přejížděla

po hřbetech jednotlivých knih a čekala, zdali mě některá z nich neosloví…

První titul, na který jsem tam narazila, se zval Veronika, holka nešťastná a byl od pro mě zcela neznámého autora.

Poté následovala Otčenáškova smutná romance Romeo, Julie a tma – jímž dělal křena Moliérův Don Juan, a aby v tom nebyl chudák zas až tak úplně sám, měl vedle sebe postaveného Saturnina, jemuž za hřbetem zvědavě vykukovala samotná Jana Eyerová…

No to je mi ale skvadra!

U dalšího titulu jsem se musela hlasitě zasmát, jelikož jsem narazila na Chevalliera a jeho Zvonokosy…

To je ale panečku překvapení!

Kdybyste byli náhodou zvědaví, na který knižní titul narážím na policích khihobudek úplně nejčastěji, tak by to byly bezesporu právě ony zmíněné Zvonokosy…

Vídám je tam natolik často, že mám skoro až takový pocit, že v naší republice neexistuje snad nikdo, kdo by nečetl o tom, jak stavba obecního záchodku rozeštvala jedno malé jihofrancouzské město.

Když jsem dojela paprskem baterky až na konec řady první police, sjela jsem jím o jedno patro níž a kvůli energetické úspoře a plynulosti pohybu, jsem si začala prohlížet knihy ve druhém regálu, odzadu…

Když jsem po chvilce prohlížení dorazila až na samotný začátek police, zaujal mě tam titul

čtyřáčkového formátu v potrhaném červeném obale, a to zejména kvůli nápisu English, jenž měl vyražen modře na hřbetě…

Jako vášnivá milovnice angliny jsem po knize s velkým nadšením tedy sáhla a horlivě ji z regálu vytáhla…

A to jsem neměla dělat!

V ten moment se totiž police nad ní, jež kniha svou výškou podpírala, zřítila nemilosrdně dolu, a to samé poté učinila i ta police pod ní, neboť neunesla všechnu tu tíhu knih, co na ni zrovna spadly.

Aby tři zbylé police nezůstaly náhodou o něco ochuzeny, začaly po těch dvou policích horních napodobovat chování…

Anebo že by jen zafungovaly staré dobré fyzikální zákony…?

Kdo ví?!

Nechci jim křivdit…!

Dominový policový efekt se tedy celkem zopakoval pětkrát po sobě, což mělo nakonec za následek, že během krátké chviličky jsem byla zavalena lavinou asi tak pěti set knih…, respektive tedy mé dolní končetiny.

„No, ty vole!“ vyjekla jsem překvapeně. „Tohle snad není možné!“

Ještěže tam nebyly žádné těžké encyklopedie a bichle, protože jinak by už bylo dávno určitě po mně!

Já vím, já vím – samozřejmě, že přeháním, ale nějaký ty frakturky či naraženinky by asi vyloučený nebyly…

Na nohou jsem měla obuté své oblíbené kožené conversky, a tak jsem jen pro jistotu zahýbala všemi prstíky, abych se ujistila, že nedošly žádné velké újmy…

Když to vypadalo, že s mými prstíky v converskách je všechno dobrý, nevěřícně jsem se rozhlídla kolem sebe na to ohromném knižním dopuštění a celá zkoprnělá napjatě čekala, jestli se na mě nakonec nezřítí i samotná knihoalmara, ale ta to naštěstí celé vybalancovala a ustála.

Když dle mého laického mínění pominulo veškeré bezprostřední lavinové nebezpečí, svépomocí jsem se vyhrabala z oné knižní laviny a říkala si, jaké to mám ale štěstí, že k tomu potřebuju pouze své vlastní ruce, a nikoli žádné opravdové lavinové náčiní – jako je lavinový vyhledavač, sonda nebo lopata, jelikož ne každý zavalený v Krkonoších takové štěstí zdaleka má…

Jen co jsem se z literární laviny vysvobodila, zastavila mi těsné za zády autobusová večerní linka z Trutnova, a tak jsem začala náhle předstírat, že jsem jen náruživá bibliofilka, jenž tu v hromadě knih na zemi zevrubně hledá nějako to čtivo, jímž by se později v posteli uspokojila.

Když se všichni vystoupivší z autobusu dostatečně vzdálili od inkriminovaného místa činu, začala jsem si lámat hlavinku, co s těmi všemi knihami na zemi provedu…

Bylo mi líto nechat je tam ležet jen tak bezprizorně na chodníku – ještě by si z toho uhnaly rýmu, a tak jsem na dno knihobudky naskládala všechny popadané police a postupně na ně vyskládala všech pět set devadesát tři literárních děl…

Ano, ano, samozřejmě, počítala jsem je!

Vy na mém místě snad ne???

Člověk musí mít přehled!

Celou cestu domů jsem nad celou situací ještě zpětně dumala, a říkala si, kdy se to komu kdy poštěstí, aby byl najednou zavalen tolika autory…

Možná by to bylo i na nějaký ten rekord do Guinnessovky…?

Jednu příbuznou už tam zapsanou máme, a tak že bych tímto grupáčem rozšířila naše rodinné řady?

No, ještě to důkladně zvážím…