Edith

Nebojme se zeptat a ptát, poněvadž odpovědi na naše otázky lze naleznout všude kolem nás... A to doslova!

Jedno sychravé listopadové dopoledne jsme se s mojí spřízněnou dušičkou, Madlenkou, rozhodly projít po Starém Městě.

Když jsme procházely v Karmelitské ulici kolem raně barokního kostela Panny Marie Vítězné, spustil se z nebe takový liják, že nám nezbylo nic jiného, než využít interiér chrámu k úkrytu a spěšně do něj zavítat.

Když jsme se prodraly davy poutníků a prosebníků z celého světa, jenž se přišly na to naše Pražské Jezule neboli Bambino di Praga podívat, usedly jsme s Madlenkou do jedné ze staletých lavic naproti oltáři a chvilku potichu rozjímaly.

Madlenka tehdy řešila problémy s láskou, jelikož osud jí sice do cesty poslal někoho, koho by mohla milovat, jenže pak přestal úplně spolupracovat a záležitosti lásky se závratnou rychlostí řítily od desíti k pěti.

„Kdybych tak znala přesný čas, kdy se ten můj pacholek narodil…,“ posteskla si nahlas Madlenka a dál očima hypnotizovala monumentální obraz za hlavním oltářem, na němž se český král Ferdinand III. modlil k Panně Marii za vítězství katolíků v bitvě na Bílé hoře…

„Tak se ho na něj prostě zeptej.“

„Už jsem se ptala, on ho neví…“

„A proč ho potřebuješ tak nutně vědět?“

„Protože kdybych ho znala, pak bych mohla sestavit jeho horoskop a podívat se, jestli je ta naše láska opravdu ryzí. Já sice někde v hloubi duše cítím, že tomu tak je, ale dost mě mate ta nepřízeň osudu, co si s námi tak ošklivě hraje, a tak bych se ráda podívala, jak to mezi námi tedy je a hlavně jak to mezi námi bude, k čemuž by mi skvěle posloužila prediktivní astrologie. Jenže bez správnýho času se ve svých předpovědích ohledně nás dvou vůbec nikam nehnu…“

„Tak požádej o znamení…,“nabádala jsem ji. „Neustále mi líčíš ty svoje neuvěřitelný „ezo“ zážitky a příhody, které se ti dějí, tak ty nahoře prostě popros a uvidíš…“

Madlenka nad mými slovy nejprve chviličku přemýšlela, a pak se rozhodla a odhodlala.

„Tak dobře, já to tedy zkusím…“

Zavřela oči, načež se párkrát zhluboka nadechla, aby se zkoncentrovala, a pak polohlasem pronesla slova, která spíše zněla jako nějaká kletba: „ Čas jeho narození budou první čtyři číslice, které uvidím…“

Pak oči zase otevřela a zrovna v okamžiku, kdy jsem si v duchu sama pro sebe říkala, jak dlouho asi potrvá, než nějaké číslice uvidí, řekla Madlenka tiše vedle mě:„ Dvanáct deset.“

„Cože?“ nechápala jsem. „Jakých dvanáct deset?“

„Narodil se ve dvanáct hodin a deset minut…,“ oznámila mi Madlenka naprosto suverénně.

„A jak to víš?“ vyzvídala jsem skoro až se zatajeným dechem.

„Podívej támhle…,“ ukázala bradou napravo od nás, kde u oltáře Svatého Josefa byla na stojanu vystavena velká černobílá portrétní fotografie jakési mladé dívky s velkýma smutnýma očima, jenž si hlavu ležérně opírala o zpola otevřenou dlaň.

Pod fotografickým portrétem mladé dívky bylo černými tučnými písmeny napsáno:

EDITH STEIN

12.10.1891 Bresslau – 9.8.1942 Auschwitz

Dívku na fotografii jsme já i Madlenka považovaly za jakousi neznámou studentku, jejíž život byl bohužel v Osvětimi nešťastně ukončen.

Pak jsem se ale pozorně zadívala na datum jejího úmrtí.

Nedožitých jedenapadesát...

Při odchodu z kostela jsem si ten její portrét na památku ještě vyfotila.

Když mi ty její smutné oči nedávaly ani po týdnu spát, usedla jsem k počítač a vypátrala, že ta naše Edith z fotografie ve skutečnosti byla katolická filozofka, řeholnice a mučednice z řádu bosých karmelitek, jejíž řádové jméno znělo Terezie Benediktka od Kříže.

V říjnu osmadevadesátého roku ji papež prohlásil za svatou, a o rok později se přidala ke svatému Cyrilovi a Metúdkovi, když ji Svatý otec prohlásil za spolupatronku Evropy.

Musím říct, že mi ty informace téměř vyrazily dech.

A to ještě nebylo vše!

O něco později mi Madlenka prozradila, že maminka jejího milého jí čas narození svého synka, jenž jí byl ukázán v kostele Panny Marie Vítězné, celá ohromená do puntíku potvrdila…

Tak já vám nevím, ale něco mezi tím nebem a zemí asi opravdu je…

P.s. Edith, moc Ti DĚKUJEME!