Dr. Max

Ne, ne, ne, nebojte, dnes to nebude o farmaceutickém gigantovi, ale o jednom kocourovi, který, jak se zdá, má léčitelské nadání...

Rodina je základ státu, tvrdíval Masaryk.

Nevím, jak moc to v dnešní době ještě platí, ale to je nepodstatný, jelikož o tom psát nyní nechci.

Výše zmíněný výrok jsem si od pana prezidenta pouze vypůjčila, abych ho následně použila jako ten pověstný oslí můstek, díky kterému bych se zde mohla rozepsat o rodině.

To jsem ale fikaná, že?

Tak tedy…

Rodiny máme různé: velké, malé, tlusté, tenké, zámožné, chudé, úplné, neúplné, moderní, tradiční – ale třeba také i psí či kočičí…

Pokud se zaměřím na onu posledně zmíněnou kategorii, tak musím přiznat, že naše rodina je výhradně kočičí – za což bych se chtěla všem psiskům tímto velice omluvit, ale tak už to v životě holt někdy chodí.

K tomu bych ještě ráda podotkla, že jsme si nemohli nijak moc vybírat, neboť jsme byli zcela nečekaně – a to ze dne na den – hozeni do hlubokých kočičích vod a abychom se neutopili, museli jsme se v nich naučit plout.

Zmíněné nedobrovolné smočení proběhlo zhruba před deseti lety, kdy nám jednoho letního dne zavál osud na zahradu jednu dlouhosrstou černobílou kočičí slečnu, kterou náš tatínek kvůli jejímu převelice zanedbanému vzhledu začal štítivě nazývat jako Ohyzdu.

To naši vysoce empatickou maminku natolik pobouřilo a rozlítilo, že si vzala chuděrku kočičku okamžitě na starost a poskytla jí všechny možné i nemožné zkrášlovací procedury, a tak stačilo jen několik dní a z naší nevábné Ohyzdy se stala doslova kočičí MISS, za kterou se začali mlsně slejzat všichni nadržení kocouři z blízkého i vzdáleného okolí…

To ovšem nezůstalo bez konsekvencí, a tak se zhruba za nějakých pětašedesát dní naše domácnost rozrostla o kočičí paterčata, ze kterých nám dnes zbyla už jen kočička jediná – a to naše Blondýna.

Své jméno si nevysloužila proto, že by snad byla nějak mentálně zaostalá, omezená či tupá, ale díky tomu, že je více bílá nežli mourovatá, a tak dostala původně jméno Alba. To ale naprosto a zcela ignorovala, a tak jsem jí začala – bůh ví proč – říkat Blondýna

A co se jejího kočičího fištrónu týče, tak je ta potvůrka chytrá jako opice. Podle jejího nanejvýš precizního vypitvávání myších žlučníčků u nás na dvorku bych téměř se stoprocentní jistotou řekla, že v některém ze svých minulých životů musela určitě pracovat jako patoložka…

I když se všeobecně tvrdí, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, tak u nás v rodině toto rčení zřejmě vůbec neplatí, jelikož zhruba před dvěma lety nám osud zavál na naši zahradu další opuštěné dlouhosrsté kočičí stvoření, které se od naší – tehdy již nebožky Ohyzdy – snad lišilo pouze tím, že mu osud do vínku nadělil kromě černé a bílé také rezavou barvu, a tak bylo krásně tříbarevný.

Když jsme se jí vyptávali, jak jí říkají, neodpověděla, a tak jsme jí začali říkat univerzálně Míca.

A historie se znovu opakovala…

Zhruba po měsíci, co jsme ji adoptovali, jsme zjistili, že nám Mícu někdo zbouchnul a že je březí, a tak jsme mezi sebou začali navzájem uzavírat sázky, kolikaterčata nám asi tak porodí…

Bookmakeři v sázkových kancelářích by z nás měli velikou radost a také zisk, jelikož nikdo z nás se ani v nejmenším netrefil, poněvadž navzdory našemu nezměrnému očekávání nám do chalupy přibyly jen dvě malilinkatý kočičí dušičky – jedna v dvoubarevném a druhá v tříbarevném provedení.

Černo-bílo-rezavá kočičí holčička dostala jméno Trixinka a dvoubarevný kočičí hošík dostal jméno Maxík, abychom mu tím alespoň částečně vykompenzovali tu jeho miniaturní velikost a on nebyl v budoucnu zas až natolik zamindrákovaný.

Nejprve se však bylo potřeba postarat o to, aby vůbec nějakou budoucnost měli, jelikož oba byli natolik malinkatí a křehcí, že jsme se je báli i jen pohladit, abychom jim náhodou neublížili.

Naštěstí ale kočičí bůh rozhodl, že se ti prcci narodili do zdravotnické rodiny, a tak u nás doma vznikl provizorní kotěcí JIP, kde jsme se je snažili především co nejdříve vykrmit a zahnat tak tu dotěrnou slečnu s čerstvě nabroušenou kosou, co neustále postávala poblíž.

Jak Trixinka pomalu vyrůstala, začala svým vzhledem postupně připomínat trojbarevné lišče se zlatýma očima a náš Maxíček zase čím dál tím více vypadal jako pan Lubomír Zaorálek poté, co si sundá brýle.

Ve třech měsících nás Trixinka opustila a odstěhovala se do velkoměsta, kde potkala svého kočičího prince a dnes už je z ní několikanásobná máma.

Pokud šlo o toho našeho kocouřího kluka, tak toho mamka řekla, že NIKOMU nedá, neboť se do něj naprosto bezhlavě zamilovala…

A nebyla sama!

V dospělosti přestal svým vzhledem připomínat pana Zaorálka a vyrostl z něj moc hezký kocouří štramák, který nenechal na pokoji žádnou kočičí slečnu v okolí, a tak jsme s hrůzou čekali, kdy si k nám začnou chodit pro alimenty…

Před rokem se k našemu překvapení také ukázalo, že ten náš Maxíček není jen tak obyčejný kocour, ale že má zřejmě i jakési diagnostické a léčitelské nadání, neboť si začal mamce lehat pravidelně na těle na jedno konkrétní místo a ono se pak ukázalo, že tam má mamka nádor – naštěstí jen benigní.

O několik měsíců později se celá situace opakovala jako přes kopírák, avšak s tím rozdílem, že tentokrát jsme již bohužel tolik štěstí neměli a ten nádor byl maligní…

Když mamku propustili po operaci z nemocnice domů, letěl se s ní Maxíček nejdříve pořádně přivítat a pomazlit, a když usoudil, že by to už mohlo stačit, lehl si jí na stehno, což mamka se smíchem okomentovala slovy: „Tak teď mi asi ufiknou haksnu a já budu bez nohy…“

Jako by ten náš kočičí doktor věděl, že jde o život, vzal si mamčino léčení osobně na starost.

Kdykoli se jí v nějakém směru jakkoli přitíží, lehne si k ní, vrní a nehne se od ní, dokud se jí opět neuleví…

Také jí v rámci léčebné procedury nosí všelijaké nezvyklé medikamenty, jako jsou čerstvě ulovené myšky, ještěrky či ptáčci, které naše mamka – ZATÍM! – bůh ví proč odmítá pozřít…

Prý by mnohem více ocenila, kdyby jí jednou donesl hovězí – středně propečený – stejk…

No tak uvidíme…

Nedávno jsem ho zahlédla, jak soustředěně pozoruje sousedovic krávy ve chlévě, a tak bych si snad i tipla, že není zcela vyloučená varianta, že mamce nakonec ten biftek přeci jen přinese…

O naší Ohyzdičce a jejích paterčatech se více dočtete v pojednání nazvaném Ohyzda, které lze nalézt v dříve publikovaných článcích...