Blbá a poctivá

Život je příliš krátký na to, dělat něco, co nás nebaví, a tak mějme dostatek síly a odvahy si to přiznat a třeba to změnit...

Kdysi bývaly časy, kdy jsem se velice toužila stát překladatelkou na poli beletristickým, jelikož dle mého tehdejšího úsudku by tato profese pro mě jako pro osobu, jenž velmi ráda čte, píše a nadmíru miluje anglinu byla zcela ideální volba.

Vyvstala ale otázka, jak se zcela bez překladatelského vzdělání na tuto pracovní pozici kvalifikovat, ale nakonec se ukázalo, že to nebude zas až tak těžké a složité, a že mi pro vsup do překladatelských vod postačí několikaletý pobyt v anglofonních zemích za Lamanšským průlivem a pár cambridgeských jazykových certifikátů – tedy alespoň dle jednoho malého nakladatelství, které se to se mnou rozhodlo zkusit poté, co jsem se jako následek neskonalé nudy na recepci v našem pensionu v Praze jednoho lednového dne v rámci předsevzetí učinit něco s tím svým překladatelským snem rozhodla, obeslat svým emailem s přiloženým životopisem a poptávkou překladatelské práce všechna nakladatelství v naší malé republice, řídíc se při tom heslem: KDYŽ UŽ, TAK UŽ POŘÁDNĚ!!!

Inu, vyplatilo se a vše následně nějakou dobu plynulo hezky čistě a bez problémů – já přeložila svou první knihu, a poněvadž byli s mou prací v nakladatelství zřejmě spokojeni, několik dní po odeslání prvního překladu mi v emailové schránce přistál text na překlad další, a já se velmi radovala, jak mi ten OSUD co se překládání týče zdatně sekunduje a dopřává.

Ale nic netrvá věčně…

Bohužel k nám zavítal covid a rozmohl se nám tu natolik, že to začalo významně ovlivňovat i knižní průmysl a vydávání knih, a tím pádem také překladatelskou činnost a překladatele, a tak jsem se jednoho dne probudila a na stole neležela zakázka na překlad žádná.

Nastala doba (NEJEN!) překladatelského temna.

O pár týdnů později se na mě ale usmálo drobátko štěstí a já od jednoho pražského nakladatelství dostala k překladu romanci, která se odehrávala mezi letuškou a letušákem zejména na palubě boeingu, jenž se proháněl v amerických oblacích.

Po odeslání dokončeného překladu zpět do nakladatelství se ale zase dlouho nic nedělo, a jelikož jsem velmi netrpělivé stvoření a také ze strachu, že bych snad mohla usnout na překladatelských vavřínech, jsem ještě jednou upotřebila svoji původní – dosti vlezlou – taktiku a znovu obeslala všechna nakladatelství v naší malé zemi svým sívíčkem a poptávkou nějaké té překladatelské práce…

Tato taktika kupodivu opět zafungovala, jelikož se mi ozvali z jednoho nakladatelství z Moravy – ale poněvadž chtěli nejprve vědět s kým mají tu čest, požádali mě, abych jim před naší případnou spoluprací nejprve zkušebně přeložila jakýsi anglický text – tedy abych absolvovala jakýsi překladatelský casting…

Nadšeně jsem souhlasila, a tak jen co mi do emailové schránky dorazil onen slibovaný text, horlivě jsem se do něj pustila…

Jakmile jsem si s textem o několika mladých zkrachovalcích, jenž se snaží prorazit v Hollywoodu dostatečně vyhrála, odeslala jsem jim překlad zpět na jejich ústředí, a pak velmi netrpělivě vyčkávala na jejich verdikt a byla zvědavá, jak to celé dopadne.

Vyhodnocení mého překladu mi přistálo v emailové schránce o pár týdnů později a musím přiznat, že to nebylo zrovna příjemné čtení…

V úvodu emailu sice téměř až do nebes vychválili moji znalost angličtiny, ale nakonec naši spolupráci zamítli na základě skutečnosti, že v mém překladu objevili tři chyby…

Tři chyby!

Velice mě tehdy mrzelo, že to takhle dopadlo, ale nezbývalo, než se s tím smířit – koneckonců, na světě se dějí i mnohem horší věci…

Nejvíce tím však utrpělo mé překladatelské ego, které nemohlo rozdýchat ono odmítnutí a tak mě zhruba po roce začalo mocně ponoukat a nabádat k tomu, abych to u výše zmíněného nakladatelství zkusila znovu a já – jelikož jsme velice blízce spřízněni – jsem jeho nabádání a ponoukání podlehla a do onoho nakladatelství opět zaslala svůj životopis a poptávala u nich práci.

I když se říká, že v životě prý dvakrát nevstoupíte do stejné řeky, tak komunikace s oním nakladatelstvím se nesla přesně v tomtéž duchu jako zhruba rok předtím – a tak jsem byla opět požádána, abych před naší případnou spoluprací nejprve absolvovala jakýsi překladatelský casting a jelikož jsem samozřejmě souhlasila, v emailové schránce mi o moment později přistál onen zkušební text, a světe div se, úplně ten stejný jako minule.

A v ten moment pro mě nastalo značné dilema co udělat…

Mám to vzít „zlehka“ a poslat jim ten můj minulý zkušební překlad, v němž jen opravím ty tři zmíněné chyby, které mi vytkli a kvůli kterým naše spolupráce tenkrát nedopadla?

Nebo mám být poctivá a celý text přeložit znova?

Co byste udělali vy?

Tak zněla otázka, kterou jsem postupně položila svým přátelům a bližním, a ti mi jednoznačně radili: „abych nebyla blbá a jen to opravila…“

No a já samozřejmě učinila pravý opak!

Proč?

Asi proto, že mám nadmíru vyvinutý smysl pro poctivost a spravedlnost…

Celý text jsem teda přeložila úplně znova – aniž bych si práci usnadnila a třeba jen jedním očičkem se podívala na rok starý překlad, a když jsem usoudila že je vše hotovo, s dobrým pocitem z poctivě odvedené práce jsem odeslala překlad zpět a v duchu si neskromně říkala, že teď už to určitě klapne.

Ale neklaplo…

V emailu, který jsem obdržela o dva týdny později, byla v jeho úvodu opět do nebes vyvelebena moje znalost angličtiny, ale poté následovala poněkud rozpačitější pasáž ve které mi sdělovali, že moc dobře nevědí co si mají myslet o mém překladatelském umění, jelikož některé pasáže prý byly přeloženy naprosto mistrovsky a geniálně, kdežto jiné byly zase naopak přeloženy velmi tristně, uboze a bídně…, a tak jistě pochopím, že se na vzájemné spolupráci nedomluvíme.

Nejen že jsem to chápala, ale také jsem to i velmi vydatně obrečela a v duchu si říkala: Ach jo, tak to se snad může stát jenom mně, že něco opravím a ono to nakonec dopadne ještě mnohem hůře než ta verze původní…

O něco později když slzy došly a ustaly, jsem ten svůj překladatelský neúspěch zapila lahví Bohemky – a při tom si spílala a sama sebe nazývala dámskými hovězími názvy, a to natolik mocně a hlasitě, že si moji tehdejší sousedé museli určitě myslet, že doma pořádám velkou kraví party…

Všichni, jejichž rad jsem předtím neuposlechla mě chlácholili, že to nevadí a vyzývali k tomu, ať to zkusím do třetice znovu a tentokrát „po jejich“ – a já to skutečně měla i v plánu, ale již k tomu nedošlo, poněvadž zasáhl osud…

Zcela nečekaně mě totiž políbila Múza, a já se na ty svoje starý kolena dala na psaní a kupodivu zjistila, že mě to naplňuje a baví o MNOHO víc nežli samotinké překládání, a tak jsem se rozhodla, že se na tu svou překladatelskou dráhu po letech vykašlu, a to zrovna v momentě, kdy mi od jednoho z našich největších nakladatelství přistála na stole nabídka, která se takzvaně neodmítá…

Paradox, že?

Já si ale vzpomněla na učitele Tkalouna z Vratných lahví a na jeho: „Tady já bych nebyl rád“ a uvědomila si, že život je příliš krátký na to, abychom dělali něco, co nás nebaví a netěší…

A tak přeji všem, kteří nejsou ve své současné práci spokojeni či šťastni, aby v sobě našli sílu a odvahu k tomu si to přiznat a nalezli si práci takovou, která je bude alespoň trochu těšit a bavit, jelikož když takovou práci máte, je to veliké životní požehnání!