Analfabetka

Ta naše krásná mateřština dokáže být někdy velice, ale velice záludná, zejména pro toho, kdo ji tak docela neovládá...

Jednoho dne při ranním brouzdání po internetu jsem kdesi narazila na anketu, jenž ponoukala občany naší krásné malé vlasti, aby se doznali k tomu, kde ve své mateřštině nejvíce chybují.

Poněvadž slovíčko „kde“ je zde poněkud zavádějící, pro ty jenž tápou, co že se to po občanech vlastně chtělo objasním, že tvůrce ankety ani tak moc nezajímala geografická stránka věci – tedy to, zda chybujete více v Praze, Plzni, Brně či někde jinde – jako spíše ta stránka gramatická, a tak by se rádi dozvěděli, s jakým mluvnickým jevem či jevy ve svém rodném jazyce nejvíce zápolíte.

Jelikož jsem zrovna neměla nic lepšího na práci, tak jsem se spontánně rozhodla, že se oné ankety sama také aktivně zúčastním a přispěji svou malou troškou do mlýna.

Když jsem ale přemýšlela, s čím ve svém rodném jazyce nejvíce zápasím, zjistila jsem, že těch malých trošek je taková spousta, že bych je sotva spočítala.

Kdybych jako dítko školou povinné bývala věděla, že mě bude psaní v budoucnu tak moc bavit, dávala bych ve škole při češtině mnohem větší pozor, ale jelikož nejsem žádná Sibyla, tak jsem to tehdy vůbec netušila, a tak co se české mluvnice týče, ujel mi vlak – a byl to bohužel rychlík.

O pár let později, když jsem se učila na jednu z cambridgeských zkoušek z angličtiny, se mi ho sice podařilo lehce dohonit, ale poněvadž oba jazyky se od sebe přeci jen drobátko liší, tak mluvnické jevy, jenž se vyskytují jen v češtině a v angličtině nikoliv, se mi bohužel dodnes nepodařilo dostihnout, doběhnout ani polapit.

Třeba takové vzory podstatných jmen jsou pro mě neskonale velkou záhadou a dokáží mi někdy velice zkomplikovat život – tedy zejména ty mužské.

Jelikož jsem se je nikdy nenaučila správně používat, snažím se jim pokud to jen trošičku jde obloukem vyhýbat, což by v někom mohlo například vyvolat pocit, že jsem nějaká zapřisáhlá feministka – ale vězte, že opak je pravda.

Občas nějakého toho MUŽE či PÁNA s HRADEM či silným STROJEM moc ráda využiju, ale na rovinu přiznávám, že žádného PŘEDSEDU ani SOUDCE ke svému životu naprosto nepotřebuju.

Bez koho se však vůbec neobejdu, je můj „přítel na telefonu“, kterého vytáčím vždy když jsem s rozumem v gramatických koncích a nemůžu se vůbec rozhodnout mezi tvrdou a měkkou variantou.

Už by ale bylo nejspíše na čase si někde doplnit ony chybějící gramatické údaje, jelikož jak jsem se nyní trošičku více rozepsala, lezou mi všechny ty gramaticko-konzultační telefonáty malilinko do peněz…

Zatímco s výše zmíněnou nedokonalostí hyzdící můj intelekt by se s trochou snahy a vypětím všech mých mozkových závitů snad dalo ještě něco učiniti, obávám se, že s mým následujícím problémem již tomu tak nebude, a tudíž jsme si souzeni zřejmě nadosmrti.

Nevím to úplně jistě ale předpokládám, že se jedná o nějakou tu mozkovou dysfunkcičku, jenž se vyznačuje tím, že vám v textu samy od sebe přeskakují písmenka, ale naprosto netuším, kde jsem k té poruše asi tak přišla.

Poprvé jsem si jí všimla ve druháku na střední, a to díky nyní již ex životnímu partnerovi zpěvačky ANNY K., kterého jsem dlouhá léta považovala za Tomáše Vrateckého, zatímco on to samozřejmě byl – a stále je – Tomáš Vartecký.

Tímto se mu tedy velice omlouvám…

A nejen jemu!

Ačkoliv byl Tomáš v tomto ohledu „můj první“, nebyl však zdaleka jediný…

Postupem času jsem totiž podobným způsobem přejmenovala i další věhlasné persony široko daleko, a tak například z mexické malířky Fridy Khalo jsem udělala Fridu Kahlo, ze španělského výborného antukáře Rafa Nadala jsem učinila Rafala a jeho srbského konkurenta Novaka Djokoviče jsem zase překřtila na Dojkoviče…

Bylo jich však mnohem a mnohem více, a tak bych ve svém výčtu mohla pokračovat stále dál a dál a dál… a jistě jich také ještě MNOHO bude, tak tímto se jim VŠEM DOPŘEDU OMLOUVÁM!!!

Bohužel je tato dysfunkcička docela vlezlá potvůrka, a tak si nezasedla pouze na osoby a jejich příjmení a jména, ale má také spadeno na různé místopisné názvy a místa, takže třeba Otvovice, kde se uhnízdila naše zlatá česká slavice jsem přejmenovala na Otovice a pak se nesmírně divila, že mi to ten Google na těch mapách zkrátka a dobře nechce vůbec vyhledat.

Ale ani zde to ještě nekončí!

Kromě jmen a místopisných názvů totiž té potvůrce neunikla ani zvěř, což jsem zjistila opět úplnou náhodou, když jsem takhle jednou v neděli procházela ve Vrchlabí kolem knihkupectví a v jednom jeho výkladu zahlédla knihu pojednávající o ptactvu.

Za chůze jsem si zběžně přečetla její název a pokračovala dál, ale pak jsem se po pár krocích zastavila a vrátila, abych se ještě jednou na vlastní oči přesvědčila, zdali se ta publikace skutečně nazývá tak, jak mi to můj mozek předkládal.

A ne, nenazývala!

Ten můj mozek si opěr zpřeházel pár písmenek a z čistě ornitologické publikace zvoucí se Genialita ptáků učinil publikaci ornitologicko-urologickou, jenž důmyslně nazval Genitálie ptáků…

A jako by to nestačilo, o pár dní později na mě z jedné sociální sítě vykoukl příspěvek CHKO PODHOŘÍ spolu s fotografií zachycující malé roztomilé zvířátko uprostřed lesa doplněný popiskem, jenž můj mozek majíc zřejmě evoluční choutky stvořit nový živočišný druh, přečetl jako: Příjemné setkání s kun*ou lesní…

Raději ani nechci pomyslet na to, co by z výše zmíněného vyvodil Freud…

Jestli se po dosud přečteném divíte, jak jsem mohla vůbec vychodit základku, natož pak střední školu a z češtiny odmaturovat „na výbornou“, tak na vysvětlenou dodám, že na základní škole mě vždycky zachránil sloh a na střední zase literatura a stohy přečtených knih.

No a pak se do toho všeho připletla ještě angličtina, kterou jsem se kdysi vydala na pár let studovat do nedalekého zahraničí za Lamanšský kanál a ještě dál, a vzala jsem to tak zevrubně, že se anglina stala nedílnou součástí mé DNA, a tak se občas stane, že se mi nenápadně, leč zákeřně vkrade do pravopisu některých českých slůvek, a to pak například z našeho „tvrdýho“ tygra udělám poangličtělého tigra „měkkouše“ a v názvu naší vlasti dopřeju naší republice velké písmenko „R“ namísto toho malého, které se tam správně gramatiky píše.

Protože v životě je to vždycky „něco za něco“, tak zatímco jsem si v zahraničí zdokonalovala svoji anglickou jazykovou úroveň, má mateřština zatím postupně velmi upadala a degradovala, poněvadž jsem ji vůbec nepoužívala.

Nakonec klesla na tak tristní úroveň, že když jsem se po letech vrátila zpět do své rodné vlasti a vyrazila na výlet, málem jsem z něj našim poslala pohled, na který jsem napsala:

Posílám pozdravy z Lytomišle…“

A jak jsem k tomu dospěla?

Velice prostě!

Já jsem samozřejmě věděla, že toto krásné město na pomezí Čech a Moravy je součástí vyjmenovaných slov, ale už jsem si bohužel nedokázala vzpomenout jakých – jestli těch po „L“ nebo těch po „M“ – a tak jsem si nakonec tipla – ale samozřejmě špatně – a tak gramatické faux pas bylo hnedle na světě.

Naštěstí ale tato pravopisná varianta neladila mému oku, ani citu pro gramatické estetično, a tak pohled nakonec skončil roztrhaný v nejbližším koši a domů putoval jiný, kde bylo jméno města raději ÚPLNĚ vynechaný…

Když jsem tuto pravopisnou příhodu pak doma líčila své nadprůměrně inteligentní mamince, ta si jen posteskla, že je veliká škoda, že jsem jim ten původní pohled nakonec neposlala, jelikož by to prý brala jako malý akt gramatické recese.

Kéž by mami !!!

Co k tomu ještě dodat?

Snad jen to, že je asi snazší žít v domnění toho, že je vaše dcera velká recesistka než taková neznalá analfabetka…