Kdyby blbost nadnášela

V kdysi oblíbeném seriálu Nemocnice na kraji města, pronesl pan Kopecký, představitel doktora Štrosmajera, památnou větu: „kdyby blbost nadnášela, vznášíte se jak holubička“. 

Na tu jsem si vzpomněl při přečtení zprávy, dle které vydal Evropský soudní dvůr, nejvyšší justiční orgán Evropské unie. Dle jeho rozhodnutí nesmí členské státy Evropské unie zadržet či zatknout migranty, kteří nelegálně vstoupí na jejich území, členské státy na to prý nemají právo. V úvahu prý připadá pouze vyhoštění. „Návratová směrnice brání tomu, aby byl občan nečlenské země Evropské unie, který dosud nebyl vyhoštěn, zadržován jen proto, že vstoupil na území členského státu nelegálně přes vnitřní hranici schengenského prostoru,“ cituje z rozsudku BBC. Tribunál v Lucemburku rozhodoval v případu Ghaňanky Seliny Affumové, která se s falešnými belgickými cestovními doklady pokusila dojet do Velké Británie, byla však zadržena ve francouzském Calais.

Pominu-li to, že samostatné držení a prokazování se falešnými doklady by mohl být trestný čin, pak Návratová směrnice stanovuje, že nelegální migrant má třicet dní k tomu, aby zemi dobrovolně opustil. On si vážně někdo v Lucembursku nebo v Bruselu myslí, že ten kdo se prokazuje padělanými doklady, se bude řídit nějakou směrnicí?

Tedy jak tomu je? Základním cílem „Schengenu „ je maximální liberalizace pohybu osob přes vnitřní hranice států schengenské dohody, což ovšem předpokládá paralelní přijetí takových společných opatření, která by zabraňovala ohrožení vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku členských států v návaznosti na možnost zneužívání volného přeshraničního pohybu ke kriminálním aktivitám.  K tomu článek 9 schengenské dohody říká, že smluvní strany posílí spolupráci mezi svými celními a policejními orgány, zejména v boji proti trestné činnosti, zvláště proti nedovolenému obchodu s omamnými látkami a se zbraněmi, proti nedovolenému vstupu a pobytu osob, proti daňovým a celním podvodům a proti pašování. Za tím účelem smluvní strany usilují v rámci svých vnitrostátních právních předpisů o zlepšení výměny informací a o její doplnění o informace, které by mohly být důležité pro ostatní smluvní strany v boji proti trestné činnosti. A podle článku 20 se smluvní strany zavázaly, že budou usilovat o harmonizaci svých vízových politik, jakož i podmínek pro vstup na jejich území. Bude-li to nezbytné, připraví rovněž harmonizaci svých právních předpisů upravujících některá hlediska práv cizinců, pokud jde o příslušníky států, které nejsou členy Evropských společenství. Tedy dohodly se státy mající hranice, ne mezinárodní dohody, které hranice nemají.

Státní hranicí nemůže být myšlena ani tzv. vnější schengenská hranice, neboť to není hranice státu. Ani Evropská unie není státem, nýbrž mezinárodní organizací, jak to konstatoval ve svém rozhodnutí tentýž samotný Evropský soudní dvůr. V rozhodnutí z 18. prosince 2014, když konstatoval, že přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách za nemožné, neboť členy Úmluvy mohou být pouze státy. Také je třeba vzít v úvahu to, že územní rozsah schengenského prostoru – který navíc není ani mezinárodní organizací – a jedná se pouze o smluvní státy tzv. schengenských dohod, není totožný s územním rozsahem Evropské unie. Tedy ochranu státních hranic nelze účelově omezovat, pokud jsou státy sdružení v EU svrchovanými státy a „Schengen“ je pouze sada dohod. Evropská unie přeci žádné státní hranice nemá, protože není státem, ale organizací.

V České republice je pak samotné nedovolené překročení státních hranic definováno zákonem o ochraně státních hranic v § 3 odst. 3 jako

a)     jejich překročení mimo hraniční přechod,

b)    jejich překročení na hraničním přechodu v jiné než stanovené provozní době nebo překročení v rozporu s účelem hraničního přechodu,

c)     úmyslné vyhnutí se kontrole na hraničním přechodu,

Tedy rozhodnutí Evropského soudního dvora je bezprecedentním zásahem do suverenity členských států Evropské unie i do mezinárodních smluv uzavřených státy, které nejsou členy Evropské unie. Vždyť podstatu státních hranic nutno zachovat, má-li být zachován princip státní svrchovanosti České republiky, který platí na území vymezeném právě státními hranicemi a státní hranice je právě jedním ze znaků svrchovaného státu.

Nevím, bylo-li toto rozhodnutí vydáno z důvodu nadnášení, nebo z důvodu postupné likvidace suverénních států Evropy a snahy o vytvoření již jednou zamítnutého superstátu. Ale vím jedno, je nejvyšší čas zamyslet se nad vystoupením z mezinárodní dohody nazvané Evropská unie.