Naše alergie

Stalo se to tak. Moje půlroční holčička, sladké okaté miminko, najednou byla samý pupínek, opruzenina, vyrážka, na kterou nezabíralo nic. Po několika různých vyšetřeních, úpravách jídelníčku a vyzkoušení spousty receptů, zazněla definitivní diagnóza: atopický ekzém. Bylo to, jako by vybuchl granát. Nic už nebylo jako „před tím“.

První zmizely z bytu koberce, následovány záclonami. Koberec nahradila pratelná deka v ohrádce, záclony žaluzie. Syntetické potahy a povlaky čehokoli vystřídalo plátno. Polovina dětského oblečení byla k ničemu, kromě bundičky muselo být všechno z bavlny. Moje maminka nejednou překvapila naše mužské, když prala v prášcích, které jsem koupila, vyzkoušela a musela odložit. „Divně to smrdí,“, prohlásil děda, když vyfasoval ze skříně čisté montérky, vyprané v BABY pracím prášku.

Z mojí skříňky v koupelně zmizelo všechno. Zbyl zubní kartáček, pasta a objevila se doporučená Indulona, abych si mohla alespoň namazat ruce. Manžel, zedník, se po příchodu domů nepřesunul na gauč k televizi, ale do koupelny, kde se  vysprchoval, převlékl a pak teprve mohl “domů“. Co jsem dřív zametla a vytřela, luxovala jsem vysavačem s vodním filtrem.

Byla jsem rozhodnutá tu bestii, která mojí holčičku trápila, vyluxovat, vyprat, vydezinfikovat, prostě cokoliv, jen aby ta hrozná vyrážka ustoupila. Střídavě jsem vyhrávala, aniž bych zjistila proč. Jeden večer, když jsem v půl jedenácté dožehlila pleny, jsem seděla na židli v kuchyni a měla toho dost. Ekzém se odporoučel, když se mu zachtělo, a stejně tak se i vracel. Končím, napadlo mě. Tudy cesta nevede. Za chvíli si budu dezinfikovat vlasy a jíst suchou rýži se solí (v pečivu byl lepek, ten jsem konzumovala omezeně, kvůli kojení).

Vrhla jsem se na „alternativu“. Od babských rad přes různá doporučení léčitelů jsem se snažila o totéž, co se mi nepovedl s vysavačem. Jednoho dne jsem se přiřítila k mojí mamince, nabytá novými vědomostmi po celodenním semináři alternativních postupů. Maminka seděla s dcerou na KOBERCI v ložnici, vedle nich PES, dcera okusovala ROHLÍK a drobila ho před sebe, PES OLIZOVAL střídavě drobky z koberce a z dceřiných rukou. Myslela jsem, že mě trefí šlak. Popadla jsem dítě a beze slova se odporoučela. Samozřejmě, že večer byla malá puntíkatá jako šátek Ferdy Mravence. A já vzteklá, vzteklá, vzteklá. Jenže – ono to nebylo až TAK hrozné. Za dva, tři dny byla moje kytička úplně bez ekzému.

Trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistila, jak ten mechanismus přibližně funguje. Bylo to tak směšně jednoduché, až to bylo k pláči. Ekzém se objevoval jako reakce na nové podněty. Čím víc jsem se snažila je vytěsnit, tím déle trvalo, než si na ně mohla má malá zvyknout.

Když se na mou „malou“ dívám teď, spí, a nohy jí jako obvykle přesahují rám postele. Spí – v mé posteli, protože u ní v pokoji se probudilo kvarteto mladých zakrslých králíčků a rozhodli se uspořádat noční párty chroupáním suchého chleba. Ještě že už jsou dost velcí a půjdou do zverimexu, chovná samička tenhle cirkus nedělá. Pro jistotu jsem přikryla i klec mladých andulek, aby byl klid. Ty jsou už také zadané, náš starý chovný párek zase sedí na vejcích a druhou klec budeme potřebovat prázdnou. Kde bude spát já? No v křesle rozhodně ne, protože tam už spí pes. Dcera si přeje být veterinářkou, vzorně se stará o všechny. Když se občas objeví ekzém, tak ho prostě namaže měsíčkovou mastí.

„Ještě krokodýla do vany a za okno žirafu,“ radí mi po telefonu maminka. „To těžko,“ směju se, „v tomhle bytě totiž máme jen sprchový kout.“