Když zemře jeden z rodičů

Byli jsme ještě malí, když se to stalo. Maminka zůstala sama. Chtěli jsme to změnit. Chtěli jsme pomoct, ale byli jsme děti. Spousty snů a předsevzetí vzaly za své. Jak ohraničit bolest a zklamání z vlastních selhání, když chybí zkušenosti téměř se vším. Vyrůstat s pocitem, že jsem zklamal, protože jsem nedokázal nahradit ztrátu člověka, který zemřel. Že dávám tak málo radosti za tolik, tolik starostí.

Teprve zkušenost, život, jak šel dál, mi pomohl najít cestu, jak se s tím vyrovnat. Pochopit nejen rozumem, ale i srdcem, že není úkolem dětí (ani těch už dospělých) nahradit jednoho z rodičů. Že nemusíme stát na prázdném místě a zastávat pozici, která nám nepatří.

Dnes se snažím opakovat každý den dětem, jak jsou skvělí. Podporovat je v hledání vlastních cest. Snažím se neříkat: „Šla bych tudy…“, ale ptát se: „Kudy půjdeš? Co si myslíš?“ Když dojdeme na hranice, kde se rozcházíme, protože mi moje zkušenost velí odbočit, říkám: „OK. Zkus to. Uvidíme, jak to půjde.“ Někdy to dopadne tak, jak jsem čekala. Často je to jinak. Je jiná doba.

Nemám moc co nabídnout svým dětem. Ruce k pohlazení, srdce k pochopení a přijetí. Když byli malí, v duchu jsem prosila: bože, dej, ať unesu svoje děti. Jako malé jsem je nosila v náruči a bylo mi dopřáno dost sil unést je oba. Jako větší je nosím srdcem a díky bohu, zatím mi z něj nevypadly.