Jak osedlat labutě

Někdy chceme udělat dobré, to nejlepší a ještě lepší a jdeme do toho s takovou vervou, že si ani nevšimneme, že naše snaha být rytířem nesedí na bílém koni, ale v tanku. Takový zápal pak boří mosty a staví dálnice, o které nikdo nestál, a jakmile ustoupí a odcválá kamsi do dálav pokračovat v perestrojce, zbyde po něm podivná - pustina. Sama jsem bývala takový ten nažhavený bojovník, za záchranu světa, popřípadě sousedovic kočky, jsem lezla přes zeď, vraždila (pohledem) a nemilosrdně pálila (poštu sousedovi, co se o číču nestaral). Pevně přesvědčena, že život stojí za to zachránit, jsem myla kočku ředidlem, protože někde vlítla do barvy a nemohla to zvládnout. Veterinář, kterému jsem jí přinesla, ji okamžitě utratil, protože kromě otravy z olízané barvy měla prašivinu a kdo ví, co ještě. Veterinář od té doby nebyl můj favorit a nezdravila jsem ho, dokud mi nevzkázal po dědovi, že si můžu kotě přijít vybrat, protože jich má plnou stodolu..

Nezasáhnout maminka, je ze mě zachránce velryb a zelený blázen bojující za modro-žluto-fialovou pravdu kdekoli po celém světě. Jenže přišel den, kdy se mami nevrátila z nákupu, večeřeli jsme s bráchou u sousedky a před spaním měli prostě nakázáno - zhasnout a spát. Mamí se vrátila už druhý den, nějaká nejistá a posadila si nás ke stolu v kuchyni. Zhoršilo se jí astma, a kdesi a cosi.. Tak nám ten den řekla, kdo máme jaké heslo na vkladní knížce (dodnes nechápu, jak mohla vůbec něco uspořit?) a co bude asi dál. Brácha mávnul rukou a řekl cosi ve smyslu, že mamí tu bude ještě sto let. Já jsem souhlasila. Ale pamatuji se jako by to bylo dnes, poprvé mi došlo, že to tak nemusí být. A že to je pěkně v pr...
Dospělá obratem ruky? Ani náhodou! Jestli měl někdo hodné děti, nebyla to naše mamí... Ještě dlouho po tom jsem se snažila jet na plný plyn a nejlépe rychlostí 220/min, jako by to ostatní bylo málo. Jako bych chtěla ujet před celým světem, který mě honil - honil se svými požadavky a závazky, které jsem nechtěla ani vidět ani slyšet. Jenže to, co má člověk v sobě, to se nedá vymazat ani vyhodit. Láska, se kterou nás vychovávala maminka, začala účinkovat jako septonex na odřená kolena. A já se pomalu, pomaličku, měnila.
Ať bylo, jak bylo, stála při mě. Při nás. Hájila dobrou stránku věcí, vysvětlovala, hýčkala natlučená ega a vařila dobrůtky, když nic jiného dělat nešlo. A nikdy, nikdy nepřestala věřit, že to, co hledáme, nalezneme. Jen to chce čas a trochu - trpělivost.
Pomaloučku jsme slézali ze svých tanků a naučili se řídit auta, motorky a občas chodit pěšky. Brácha začal plešatět (hurá! Don Juan jeden..) a já přibrala. Já začala šedivět (první) a on vydělávat (víc než já:)).
Jednou mi někdo říkal, že vychovávat nás dva je asi tak dobré jako chtít osedlat labutě. Nikdy se to nemůže podařit. Myslím, že moje maminka by se tomu leda usmívala. Nechtěla osedlat labutě, protože chtěla mnohem víc - chtěla je vidět letět. A pokud můžu posoudit, zvládla to dokonale.
Kdykoli mě svět tlačí jako stará bota, mám někde uvnitř křídla, stačí je protáhnout - a letím. Jako třeba teď :)))