No nekoukej, i ty budeš jednou starý

Jedinou možností jak se vyhnout stáří, je umřít mladý. To se přirozeně nikomu moc nechce, proto je stáří nevyhnutelné.

Nebývá moc pěkné, co si budem nalhávat – nemoce, bezmoc, senilita, živoření na pokraji chudoby, strach, co bude dál, to jsou nejvěrnější přátelé stáří. Všichni se ho bojíme a nechceme ho radši vidět. Nám se to stát nemůže, my se zařídíme jinak.

Omyl. Z čeho?

Z toho, co nám stát přizná na důchod? Z vytunelovaných spořících účtů? Ze znárodněných peněz, jako v Polsku?

Fakt nevím.

Mám kamarádku. Jemnou, skoro éterickou bytost. Vendulku.

Stará se o svoji maminku a prochází očistcem. Její maminka bývala kdysi učitelkou a je dodnes sousedy a všemi, které učila, chválená za to, jaká byla hodná, milá a laskavá a jak to s dětmi uměla. Pro ně zůstala ta nejhodnější učitelka, na jakou se nezapomíná.

Ale zestárla, zůstala sama a to učitelování ji tak trochu vlezlo na mozek. Pořád je ve škole a stále známkuje. Jenže teď už to není hodná a laskavá paní, ale generál, nestrpící odpor a známky uděluje především své dceři.

„Nic neumím udělat pořádně. Ani uklidit, ani ustlat a vařit už vůbec neumím, obědy ji musím vozit z jídelny.“ Ulevuje si Vendulka alespoň na dálku, telefonem.

Od maminky se hnout nemůže, je už jako věchýtek, váží jen asi třicetosm kilo, ale vůli má kamennou. Sotva zvládne přejít z ložnice do kuchyně, kde se musí posadit a dlouze odpočívat a o tom, že by si šla sama nakoupit, už dokáže jen mluvit. Přesto ji Vendulka nemůže přesvědčit, aby se k ní maminka nastěhovala. Tvrdí, že je ji doma dobře, a že vlastně nikoho nepotřebuje.

Povídám: „Vendulko, tak si alespoň vyřiď opatrovnictví, když už jsi celé dny uvázaná u maminky.“

„Jo,holka,“ povídá Vendulka trpce „ to jsem už zkoušela.

Přišla sociální pracovnice, taková mladá koza to byla a hned za maminkou do kuchyně. Chválila ji jak dobře vypadá a jak je na svůj věk čiperná. A maminka, hrdá učitelka, vstala a představ si, šla ji uvařit kafe. Co na tom, že pak musela půl hodiny sbírat síly, aby vůbec mohla znovu vstát. Sociální pracovnice viděla, co vidět chtěla. Maminka ji ujistila, že se sama o sebe dokáže postarat. Neřekla nic o tom, kolik léků musí brát, kdo ji všechno obstarává, kdo ji vozí k doktorovi.... Prostě dopadlo to tak, jak to dopadlo. Sociální pracovnice odešla spokojená a opatrovnictví mi zamítli.

Víš, už mi vůbec nezbývá síla a já se nikdy hádat nechtěla a ani to neuměla, však to sama dobře znáš.“

„To se ani nebyla zeptat jejího ošetřujícího lékaře?“ Nevěřím svým uším.

„Ne, maminka je schopná se o sebe postarat. Tak zněl verdikt.“

V duchu láteřím a pak se snažím Vendulku povzbudit:

„Zkus to brát s nadhledem.“ Nic blbějšího mě napadnout nemohlo.

„Tobě se to říká, s nadhledem, ale já už nemůžu. Představ si, že už nesekýruje jen mně, začala známkovat i obědy, které ji nosím z jídelny. Tak dneska oznámkovala sekanou čtyři mínus.“

Nemohla jsem si pomoct a zasmála se.

.“Ty se tomu směješ, ale můžu za to já. Měla jsem ji vybrat něco jiného. Ale i kdybych ji přinesla modré z nebe, nezavděčila bych se.

Včera jsem od ní odjížděla v devět hodin večer a maminka mi řekla, že bych měla ještě alespoň hodinu uklízet, že jsem líná a zbytečně moc času prospím.

To už bylo na mě moc, málem jsem se rozbrečela. Den co den vstávám v šest, abych doma stihla něco udělat a navařit, pak jedu k mamince. Domů se vracím kolem desáté večer, úplně vyřízená z jejích řečí jak jsem neschopná, nepořádná a vlastně nic neumím. Nedovedeš si představit jak mě to ničí, shodila jsem dalších pět kilo, když shodím ještě dvanáct, budeme na tom s maminkou váhově stejně. Ale dřív se z ní asi zblázním. Já vím, je to moje maminka a já ji mám moc ráda, ale co je moc, je moc. Tak teď mi pověz, jak na to mám koukat s nadhledem, to mi tedy poraď, protože já už si rady nevím.“

Ani já jsem nevěděla a bylo mi stydno z toho, jak rychle jsem chtěla ukončit pro mě nepříjemné povídání o stáří. Ani já o něm nic slyšet nechtěla.

Pak jsem si to uvědomila.

I já jednou budu stará a možná stokrát horší než maminka Vendulky. Co když mě děti šoupnou někam do starobince, kde budu jen čekat, až si pro mě příjde zubatá?

Stáří bývá ošklivé a vlastně si za to můžeme sami. Svým přístupem, zavíráním očí, bezcitností.

Ani si nepamatuji, jak ten náš hovor tehdy skončil.

V mysli mi zůstal jen rostoucí údiv a obdiv k Vendulce, která své mamince vrací dluh z dětství, splácí ji její lásku a péči, kterou ji kdysi zahrnovala ona.

Nestrčila ji někam do starobince, stará se o ni sama a já před ní smekám.

Na to, jak křehce vypadá, je to neuvěřitelně silná osobnost.

Tak mě napadá – proč já ji to tehdy vlastně neřekla?

Inu, po bitvě je každý generál.