Je mi to jedno, neotravuj mě tím, mě se to netýká, já s tím nemám problém, proč bych se staral..... Jak často používáme tahle slova? Někdy jsou na místě, častěji však ne.
Nic mi do toho není, jestli soused pojede na drahou dovolenou do Karibiku nebo si koupí nové auto, pokud si na to vydělá poctivou prací. Nemám právo vměšovat se do cizích rodinných poměrů, pokud se nejedná o týrání, či zneužívání. Sama nemám ráda, když mi do mých věcí někdo jiný strká nos, ale na druhou stranu uvítám pomoc od přítele, podporu od státu či jen vlídné slovo, úsměv, gesto, které mi dá pocit sounáležitosti.
Každý má právo na soukromí. Kde je ale hranice soukromí a kde už nastupuje lhostejnost?
Jak dlouho má člověk zavírat oči před skutečností, že soused stíná bez povolení stromy kolem řeky? Ty stromy, které svými kořeny zpevňují břeh a brání rozvodněné řece urvat další kusy země a rozlít se do kraje?
Kolik času musí uplynout než oznámím, že ta nebo ta osoba týrá své dítě nebo partnera? Mám strach, abych někomu neublížila nebo spíš z toho, že se na mě ostatní budou dívat jako na bonzáka? Nevím. Vím jen, že nejrozšířenější lidskou vlastností je lhostejnost. Naprostá lhostejnost ke všemu a ke všem. Určitě znáte ty plané žvásty o tom, co by se mělo změnit a co je špatné a pak, když dojde na lámání chleba, najednou nikdo z těch mohutně diskutujících nemá problém, každý je s úsměvem v pohodě. Jen si to s nikým nerozházet a hlavně se usmívat. Na všechno, na všechny, i kdyby mi měl ten škleb způsobit křeče.
Jen řeči samotné nikdy nic nezmění, změnu způsobí čin, nic jiného. Můžu prosedět na poli třeba celý život a prosit brambory, aby vylezly ze země, zůstanou v zemi. Ale když vezmu motyku a vykopám je...
Když budu za zády pomlouvat to, co je špatné a při přímé konfrontaci mlčet a usmívat se – ne, já? Já nemám problém, já jsem v klidu. Proč? Proč bych si pálila prsty? Já chci mít svůj klid. Samozřejmě, že všechno odkývám, je to jednak pohodlnější a jednak na sebe nebudu zbytečně upozorňovat. Ať si s pánembohem každý dělá, co chce a já si nechám své pomlouvání a nespokojenost.
Všichni máme právo na svůj vlastní názor, ale tím, že se za něj neumíme nebo nechceme postavit, se o něj připravujeme. A člověk bez vlastního názoru je je tráva ohýbaná větrem. Nesmí se pak divit, že je s ním manipulováno, svou lhostejností, svým mlčením, k tomu dal souhlas. A je úplně jedno, čeho se lhostejnost týká, i maličká věc může mít dalekosáhlé důsledky, vždyť jediný uvolněný kamínek může strhnout děsivou lavinu, která pod sebou pohřbí vše.
Nic není dokonalé, na všem můžeme najít kaz, jen na lhostejnosti žáden kaz nenacházím – ta potvora je dokonalá.
Lhostejnost je to, co živí a podporuje zloděje, zkorumpované funkcionáře, státníky, násilníky a jiné, lhostejností hýčkané.
Dokud bude v lidech přetrvávat lhostejnost, přetrvá křivda, bezpráví, korupce, zlodějna, podrazy, pomluvy.
A pozor – nemůže za to lhostejnost – můžeme za to my sami. Bez nás lhostejnost neexistuje.
