Lekce létání

Prší. Voda se řine na zem v provazcích deště, při dopadu na zem se rozstřikne, další a další kapky dopadají do míst kapek předchozích, tvoří bubliny, znovu se rozstřikují. Velké kapky, které dopadají na listy, svou váhou list ohnou, sjedou dolů, list se narovná, je okamžitě ohnut další kapkou, takže vypadá, že v dešti tančí. Tančí hold dešti.

Alena Lasotová

Miluji letní déšť, dokážu se dívat na kapky dlouhou dobu, sleduji jejich velikost i tvar, obdivuji urputnost s jakou si hloubí důlek v štěrkovém loži. Déšť omývá krajinu, zbavuje ji nánosu prachu a špíny, dodává vláhu a vytváří malé rybníčky stojatých vod, kaluže. Letní kaluže jsou teplé jako krev a bosé nohy jimi brouzdají, dělají drobné vlnky a bortí obraz na hladině. Letní deště většinou nemají dlouhého trvání a přidá-li se ještě bouřka a vzduch se naplní ozónem, je to paráda. Vzduch je sametový a klouže, dýchá se snadno a všude je vůně. Miluji letní bouřky, které vzduch pročistí a naplní vůněmi mokré země, trávy, stromů.

 „Ven dnes nepůjdete, prší a za chvilku by jste byli jako vodníci.“ Zní zákaz mámy.

„A můžeme alespoň do stodoly?“ Snažím se smlouvat.

„No, dobře, ale dávejte na sebe pozor. Aleno, ne že zase polezeš na patro, desky tam jsou staré, kdoví, kolik jich je ztrouchnivělých, propadneš se ráz dva. Dano, pohlídej ji.“ Nařizuje a svoluje máma. Zbytečně. Udržet můj temperament na uzdě je jako zavřít vítr do skříně. Čím déle tam vydrží, tím více nadělá škody, když dveře konečně vyrazí.

 Naše stodola je obrovská. Jsou to vlastně cihlové sloupy, mezi nimi jsou dřevěné stěny, uprostřed jsou veliká, dvoukřídlá vrata, která se otvírají ven. Dole i nahoře mají trámy, které při otevření přečnívají do prostoru. Vrata se zavírají zatáhnutím křídel dovnitř tak, aby se při jejich tlačení ven a tím i zavření, zaklesly trámy pod sebe jako zuby zipu. Pak se zamkmou. Zamykají se dalším trámem, který se uprostřed zavřených vrat nasadí do díry v horním břevnu nad vraty a spustí se do díry vytvořené v betonové podlaze. Díky trámům na obou křídlech vrat jsou svislým trámkem pevně zablokované, zamčené. Křídla vrat jsou vysoká čtyři metry a široká tři metry, přečnívající trámy mají také délku tří metrů a když si otevřu vrata dokokořán a jedno křídlo zaklíním, pak se mohu postavit na přečnívající trámek, odrazit se nohou a lítám si na vratech dovnitř, do sucha a pak zase ven, na déšť.

Přidává se ke mně Olina, která vyčká okamžiku, kdy vletím dovnitř, ona na svém trámku vyletí ven, já ven, ona dovnitř. Vrata asi nebyla dlouho naolejovaná a vydávala báječný skřípot, do něho jsme s nadšením výskaly, než jsem se o kousek opozdila. Při střetu jsme byly obě katapultovány na zem, já si odřela kolena a spustila se mi krev z nosu, Olga se praštila do hlavy a narostla jí parádní boule. Bolelo to jako čert a Olga se rozbrečela. Kravál přivolal mámu a já, po vyjasnění od Dany, kdo to všechno spískal, obdržela ještě pár pohlavků navíc.

 Žbrblám si pro sebe a trucuju ve svém pokoji. Dlouho to nevydržím, venku pořád tak krásně prší, kaluže jsou už veliké...

„Mamí, aspoň na chvilku mě pusť ven, slibuji, že se vrat už ani nedotknu, půjdu jen k potoku a podívám se, jestli se konečně nerozvodnil.“ Žebrám.

 „Za tu chvilku, co prší se nerozvodní. Běž, raději běž ven, než to zase skončí boulemi. A vem si gumáky.“ Povzdechne máma. 

 Sousedovic stodola je o dost menší než ta naše, má ale stejné cihlové obvodové zdi, stejné dřevěné stěny. Střecha však není plechová, jako na naší stodole, ale pokrytá vlnitým eternitem, který je přištoubovaný k latím krovu. Tím, že je vlnitý, vznikají mezi latěmi a eternitem prostory, kam se akorát vejde dlaň s prsty, které pevně uchopí lať, nohy jsou opřeny o lať spodní a už se může začít po střeše lézt. Visíme pod střechou jako mouchy, pod námi je hlubina ukončená senem, v žaludku to příjemně šimrá. Nejprve jsou to opatrné krůčky, ale jak postupuje čas, tak roste jistota a ručkování po střeše je stále jistější a obratnější. Nohy a ruce se jen kmitají. Sevřít lať, opřít se nohama, přehmátnout a chytit se o kus dál, až se může přejít k honičce.

Nikdy nelezeme až do konce, honička se odehrává pouze nad patrem, nad seníkem, který je mnohem níž a má méně sena to neriskujeme. Pranic nevadí, že visíme volně těsně pod střechou, člověk aspoň chvíli letí, seno pád ztlumí, je to paráda. Můžeme lozit po střeše nahoru i dolů a samozřejmě do stran, kdo spadne, má lajdu a musí ji někomu plácnutím předat nebo čekat až spadne někdo jiný.

 „Plác! Máš ji!“ Plácne mě Pavel a rychle mizí z dosahu. Mě se podaří stejně označit Milku, Olga se pouští a padá do sena, do kterého se zaboří skoro celá. S kýcháním a se smíchem se hrabe k nám nahoru a znovu se chytá laťky. Seno má ve vlasech, na triku i na teplákách. Všichni máme seno všude. Pádům se vyhnout nedá. Hra na lajdy je báječná, bohužel poněkud hlučná a přiláká zvědavce.

 Soused nejdřív nevěří svým očím, hlavu má zakloněnou a kouká nahoru do štítu střechy, kde jako kapky visí za ruce a za nohy děcka. Pomalu rudne návalem krve a zlosti.

 „Okamžitě toho nechte!“ Zahřmí. Chyba.

 Olga se leknutím pustí a znovu padá do sena. Soused se za ní dívá a když vidí, že se ji nic nestalo, trochu se zklidní a už smířlivěji se ptá: „Který čerchmant to vymyslel, běhat po střeše a dělat randál, který je slyšet až do dědiny?“ Ptá se. My, co ještě stále visíme pod střechou neříkáme nic, jen se všichni podíváme na sebe. Vlastně se podívají na mě.

 „Alou dolů a ven, sem mi už nepáchnete. To tak, ještě se tu zabijete, seno se zapaří a kdo to kde viděl běhat po střeše.“ Láteří dál. My kolem něho proklouzáváme ven, na svobodu, ani se nerozloučíme a necháme Pavla, ať to vysvětlí sám, nás asi vysvětlování taky nemine a mámu bude bolet ruka, až nás bude napomínat. Soused žaluje úplně stejně jako jeho dcera Renáta.

  Z mého psaní do sekretáře