Až jednou budu skládat účty nebeskému šafáři, poprosím o bydlení v koutku ráje, kam odešli psi. A pokud pro ně místo v ráji není, tak si celý ráj strčte za klobouk!
Alena Lasotová
Tohle datum nikdy nezapomenu.
16.6.2005 jsem ještě naposledy pod dlaní ucítila pohyb srdce Bětky a pak se zastavilo navždy.
Celou dobu usínání jsem ji objímala a mé slzy se jí vpíjely do kožichu. Podívala se na mě těma svýma vědoucíma očima a já si v nich přečetla, že ji už nic nebolí a byla v nich nejen láska, ale i nesmírná vděčnost, že jsem ji dál nenechala trpět. Z posledních sil se mě pokusila olíznout, ale oči se jí zavřely a hlava bezvládně klesla. Dusíc se pláčem jsem ji ještě pošeptala do ucha: „Čekej na mě Bětko, jako vždycky.“
Vím, že mě slyšela. Dlouze vydechla a odešla.
Nebylo ji souzeno dál mě doprovázet, ale čas, který jí byl vyměřen, se pro mě stal tím nejdůležitějším, co mě naučilo znát vlastnosti a krásu psí věrnosti a lásky bez podmínek.
Jako každý postižený ztrátou, jsem se i já ptala, proč právě ona, co komu udělala a proč to muselo potkat právě mně.
Bětka, vlastním jménem Betty, byla na vrcholu psích sil a její zdraví dokonalé. Co však zmohla proti lidskému zmetkovi, který cosi otráveného hodil přes plot?
Nic.
Kdo kdy viděl umírat svého psa na otravu, nikdy nezapomene na ten přidušený nářek, bolest v očích a němou prosbu: „Pomoz mi!“
Obvolala jsem veterináře, nasadili léčbu, injekce následovaly jedna za druhou. Já ji konejšila v náručí a ona, slabá a bolavá, mě utěšovala a vděčně olizovala.
Na pár hodin se dostavilo zlepšení, ale pak ji vlivem silných léků selhaly ledviny. Nebylo pomoci. Bětka se už nedokázala ani vymočit, začala otékat a bolest ji nedovolila nic jiného, než polosedět a těžce vzdychat s čumákem obráceným nahoru. Skoro to vypadalo jako když žaluje nebesům a prosí o ukončení utrpení.
Musela jsem prosbě vyhovět, i když to byla těžká volba.
Znovu jsem volala veta, že ji budeme muset uspat, že strašně trpí. Vet se mě sice pokoušel utěšovat, že snad nebude tak zle, ale když ji viděl, okamžitě šel pro injekci. Ona, duše dobrá, mu za to olízala ruce a vrtěla ocasem. Moc dobře věděla, proč přijel a vítala ho.
Já brečela jak malé ditě a sám veterinář měl co dělat, aby nedal najevo emoce. Řekl, že zaplatit můžeme kdykoli později, sedl do auta a ujel.
Teprve teď, když už nešlo nic vrátit, mi došlo, že mě Bětka už nikdy nebude vítat, už nikdy nepolámu žáden hřeben na jejím věčně zcuchaném kožiše, už nikdy si nepříjde do mě utřít tlamu poté, co se napila, už nikdy nevyjeknu chladem, když se ke mně mokrá přimáčkne, už spolu nikdy nezajdeme na svá oblíbená místa, už nikdy nic.
Prochodily jsme toho spolu hodně, v těch časech před rozvodem, a já se naučila si s ní povídat. Byla to má diskrétní důvěrnice, nikdy neprozradila žádné tajemství. Sedávaly jsme spolu pod obrovitým dubem na kraji lesa, pod námi jako na dlani ležel celý Hrádek a sousední vesničky, já se vybrečela, ona mi z oblíčeje slízala slzy a sedla si ke mně tak těsně, jako by mi chtěla říct: “Neboj se, máš tu mě, klidně se o mě opři, jsem tu pro tebe....“
A já ji povídala: „Co ty o tom víš, tobě je hej......“
To dobré je na světě tak krátce – proč?
A ten lidský zmetek?
Začal svou činnost znovu.
Už dva psi byli u nás otráveni. Fena ridgebacka to nepřežila a labrador vyvázl jen taktak.
Je něco odpornějšího než taková zrůda?
