Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina!

Dnes by se tomu, na čem jsem se kdysi naučila jezdit já, říkalo šrot. Tehdy neexistovaly přilby, pomocná kolečka, chrániče loktů a kolen, a já dokonce neměla ani kompletní kolo a přesto se mi to díky zarputilosti a vytrvalosti podařilo.

V pátek se po škole scházíme v Gliňoči. Některý ze sousedů tam tajně vyvezl nepotřebné haraburdí od svého domu, tak jdeme na průzkum. Každý nachází něco velmi potřebného, avšak největší objev učiním já. Ke své obrovské radosti nacházím otlučený rám starého pánského kola, které má i čitelnou značku, Ukrajina. Jeho kola jsou pokřivená, řídítka mají jen jednu rukojeť, chybí jeden pedál a sedátko má prasklou pružinu, ale rám je celý a nepoškozený. Pavel mě ujišťuje, že to není nic, co by se nedalo za pár desítek korun koupit a slibuje mi pomoc při jeho renovaci.

Vše k opravě jsme spolu nakoupili v městě, jen se nám nepodařilo sehnat pláště ke kolům, máme tedy jen ráfky a špejle pro výplet a nová řídítka. Nevadí, mezitím než seženeme pláště a duše do nich, vyplníme ráfky špejlemi. Netušila jsem jaká je to protivná piplačka vyplétat rám kola, nejradši bych se na to vykašlala, ale když tak strašně toužím projet se na svém vlastním kole! Nakonec jsou oba rámy vypletené, kola jsou přidělaná do rámu, řídítka jsou také na svém místě a tak přecházíme k nejdůležitějšímu, k testování.

Jaká je však moje hrůza, když zjistím, že ani při nejnižším nastavení sedátka nedosáhnu na pedály, to se ani nedá vypovědět a chce se mi zklamáním brečet. Pavel se mi jenom směje, a ještě víc mě tím provokuje.

„Nezuř, já ti ukážu, jak na to.“ Nahne kolo, prostrčí nohu pod rám na protější pedál, nastaví si ho do roviny, odrazí se, shrbí se pod rám, trochu do strany a pak už jen nadskakuje nahoru a dolů, v rytmu šlapání. Kolo bez plášťů a duší za sebou nechává na louce vyryté stopy v podobě dvou opilých hadů a Pavel námahou jen supí. Já na to koukám jak tele. Takhle jsem ještě nikoho jezdit na kole neviděla, ale když to zvládne Pavel, tak to zvládnu taky.

Řídím se přesně podle pokynů Pavla, ale když se odrazím a chci se rozjet, nedokážu shrbená pod kolem udržet rovnováhu, padám na zem a kolo na mě. Druhý pokus dopadl podobně, jen s tím rozdílem, že po ujetí snad jen tří metrů jsem se víc převážila na kolo, to se převrátilo a já skončila na něm. Kolenem jsem narazila na kámen a rozedřela ho do krve, dlaně jsem měla plné drobounkých kamínků a pár se mi jich zarylo pod kůži, nosem jsem narazila do rámu a spustila se mi krev.

Pomalu jsem se vypletla z kola, sedla si na zem a čekala až se krvácení z nosu zastaví. Pavel to vyřešil po svém, přišel ke mně a rukávem mi krev z nosu utřel. Já jsem se na něho chvilku koukala, ale pak jsem se začala smát. Měl tak vyděšený pohled, že jsem nemohla jinak, než se začít chechtat. Vždyť se mi dohromady nic nestalo a on za to nemohl. Když mě viděl, že se směju, sedl si ke mně na zem a jak dva blázni se řehnili spolu. Když nás záchvat přešel, vydloubala jsem si kamínky z dlaně, jeden tam sice zůstal, ale doma to s jehlou půjde líp a s povzdechem se zadívala na kolo, které naštěstí přežilo bez úhony. Pád mě nijak neodradil, naopak, tím víc jsem toužila po tom, kolo zkrotit a jezdit na něm.

Nakonec jsem uspěla, když má člověk dost vytrvalosti, uspěje vždycky. Ujela jsem jen pár metrů, nohy se mi klepaly námahou a ruce jakbysmet, ale byla jsem šťastná, zvládla jsem to.

Když se nám asi po dvou měsících podařilo sehnat i pláště s dušemi, ležel na polích první sněhový poprašek a byla zima, ale testování bychom se nevzdali ani za nic.

Jedu a s pusou od ucha k uchu oceňuji jak je jízda najednou snadná, ráfky se už neboří a neorají zem, nohy také nedostávají tak zabrat, vlastně je to snadnéééééé. Když se znovu ocitnu na zemi, tak nejprve nechápu, co se stalo, pak ale za sebou uvidím stopu po kole a také místo, kde jsem dostala smyk. Sníh je prostě zrádný prevít a když člověk musí balancovat sehnutý pod rámem kola, je to ještě těžší. Další den začalo sypat ještě víc a kolo šlo spát zimní spánek.