Komunikují soudci s veřejností?

Zajímavá debata se před několika dny rozpoutala na brněnské právnické fakultě. Šlo o způsob komunikace justice s veřejností, přesněji řečeno o neanonymní publikování rozsudků a o vyjadřování soudců ke kauzám, které rozhodují, ještě před vydáním rozsudku, případně i po nich. V tomto příspěvku najdete stručné shrnutí diskuse (samozřejmě subjektivní, tak jak jsem jej vnímal já) a postoje přítomných zástupců justice, advokacie a lidí se zkušenostmi z médií a public relations – asi nepřekvapí, že jejich názory nebyly ve shodě.

Lady Of Justice on top of the gates of Dublin. One funny thing I noticed, maybe, Ireland is the only place where Justice is not blind:)http://www.flickr.com/photos/macbuckley/154924525/

Publikování rozsudků 

Pokud jde o publikování neanonymizovaných rozsudků, panovala v diskusi shoda, že publikování rozsudků je jednoznačně správným krokem, který usnadní ochranu práva, zvýší právní povědomí, přispěje k sjednocování judikatury, zvýší autoritu justice i veřejnou kontrolu nad ní.

Jedinou výjimkou by měly být rozsudky jejichž zveřejnění by způsobilo skutečně výrazný zásah do osobnostních práv zúčastněných stran.

Paradoxem je, že realita je zatím stále opačná. Rozsudky se až na několik světlých výjimek (Nejvyšší správní soud, Ústavní soud, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva) stále nezveřejňují. Ministerstvo spravedlnosti sice zveřejňování doporučuje, ale skutečná podpora (vydání obecně závazné normy zavazující všechny justiční orgány, případně vznik společné databáze rozsudků) zatím stále chybí.

Pro úplnost je třeba uvést, že velké množství zajímavých rozsudků lze nalézt v odborných právnických časopisech nebo v některých elektronických databázích, které právníci používají, to však nelze považovat za uspokojivé řešení přístupu široké veřejnosti k rozsudkům. 

Komentovat či nekomentovat? 

Schopnost klást (nepříjemné) otázky veřejně činným osobám a vyžadovat na ně odpovědi je u české veřejnosti (i médií) bohužel stále slabá, nelze se tedy divit, že důsledné mlčení je nyní v Česku základem úspěšné politické kariéry. Také soudci raději mlčí. Jaké jsou jejich argumenty?

Jakýkoliv komentář před vynesením rozsudku, který by mohl dopředu naznačit směr uvažování soudce nebo výsledné rozhodnutí, by mohl zvýhodnit některou stranu sporu, která by podle toho mohla 1) přizpůsobit svoji argumentaci nebo navrhovat další důkazy či svědky a zároveň 2) namítat podjatost soudce. Komentář může rovněž 3) rozpoutat mediální kampaň a lobbing v zájmu některé ze stran sporu. 

Jaké byly protiargumenty advokátů a PRmanů?

1) Většina soudců (cca 70%) rozhoduje konzistentně a jejich rozhodnutí jsou předvídatelná, komentáře tedy nemohou stranám odhalit nic překvapivého, co by ovlivnilo přípravu na soudní jednání.

2) Veřejné vyjádření soudce ještě není důvodem podjatosti, strana namítající musí nejprve dokázat, že soudce byl ovlivňován a tudíž může rozhodovat podjatě (viz § 15a a následující občanského soudního řádu – zákon č. 99/1963 Sb.)

3) Přitom mediální kampaň nelze považovat za ovlivňování, protože ta v mediálně zajímavých případech probíhá bez ohledu na to, zda se soudce nějak vyjádřil nebo ne. Na druhou stranu je jasné, že veřejným komentářem soudce zvýší veřejný tlak na svou osobu, což nedokáže unést každý. Zároveň většině soudců chybí potřebný mediální trénink a nejsou schopni jasně a srozumitelně formulovat  pro média své argumenty.

  Osobně se přikláním jak k publikování rozsudků tak, jak je zvykem u rozsudků evropských justičních orgánů. Pokud jde o komentáře, z mediálních komentářů je občas cítit naprosto povrchní znalost problematiky, takže objasnění úvah a rozhodování soudce nemůže být nikdy na škodu.