Myš

Sýr. Voní. Tipuju camembert. Dneska utráceli. Coby ne, když má jejich mamka dnes narozeniny a na sýrech ujíždí stejně jako já. Bojím se, že ho dají do lednice. Tam se nedostanu. Sakra. Ten ale voní. Úplně se mi z té vůně točí hlava. A slintám. Copak jsem Pavlovův pes? Nejsem!

Žiju si tu v roubence už třetím rokem. Je to fuška a občas pořádný adrenalin. Hlavně na jaře, když přijedou. Vždycky je to zas a znova ta samá hra. Pořád dokola. Rozmístí nové pastičky. Nejspíš si myslí, že mám IQ tykve. Nemám. Je fakt, že si musím dávat v dubnu pořádného majzla. Pak už je klid. Vyšlapu si svoje cestičky a oni rezignují.

Vloni přidali do repertoáru nový prvek. Pozvali kamarády s kocourem. To mě fakt namíchli. Celý víkend jsem se musela schovávat. Bylo to tak trapný. A zbytečný.

Byla jsem moc smutná z toho, že ten opelichanej kocour zaběhl k sousedům. Nestačila jsem dát kamarádce Amálce echo. Neutekla mu. Bohužel. Strašně mě to vzalo.

Dostali, co si zasloužili. Byli děsně pyšní na toho svého starodávného medvěda. Měli ho vystaveného v seknici a každé návštěvě se s ním vytahovali. Dala jsem mu co proto. Prý jsem ho poničila tak, že už nepůjde zrestaurovat. Měla jsem ze své vendety radost. Amálku mi to ale stejně nevrátilo.

Tak copak dělaj? Čistěj a napouštěj bazén. To zase přijedou ti snobáci z Prahy. Jen kvůli nim je vždycky takový pozdvižení. Dva dny alkoholu, přetvářky a rádoby pohody a vtipu. Pozor, pozor…. oni jsou venku. Všichni. Jupíííí!

Honem na stůl. Štěstí, že to trénuju denně. Musím se už ve svém věku držet v kondici. Jsem tu. Ten je lahodný. Chutná ještě líp než voní. To je neskutečná dobrota. Mňam.

Páni, to bude poprask, až zjistěj, že jsem jim zbaštila půlku toho drahého sýra. To máte za Amálku, abyste věděli. Snad jste si nemysleli, že to skončilo jen tím medvědem….