Welcome to Lazebna

Síla pokušení je občas zrádná a dokáže vás zavést na scestí. Když jsme minulý týden se ženou zavítali do Českého Krumlova, a při toulkách městem stanuli u břehu Vltavy, nemohli jsme tu krásnou zahrádku přehlédnout. Nad lesknoucím se tokem řeky se vznášela zelení obrostlá terasa restaurace Lazebna, ze které vedle cinkotu příborů zněl také živý klavír. Seděli jsme na břehu, slunce nás hladilo svými paprsky a Chopin svými skladbami. Romantika jako vyšitá.

Druhý den jsme s volbou místa, kde poobědváme, nerozmýšleli. Po cestě jsme s manželkou vybičovávali své představy na maximum.

„Dáme si nějaký výborný předkrm, něco, co pošimrá naše chuťové pohárky,“ říkal jsem. „A hlavní jídlo nějaké netypické, ať si užijeme,“ říkala žena. Nadšeně jsem souhlasil a pátral v paměti, čeho se vlastně člověku v lazebně dostává: příjemné masáže, voňavé koupele, pohlazení těla i duše.

A to už jsme stáli před podnikem toho lazebného jména, vstoupili dovnitř a …trochu se zarazili. Terasa vysypaná kameny, stolečky, které koupíte v Hornbachu za tři stovky, a na nich něco, co měl být jídelní lístek, ale co by vám nedali ani ve čtyřce. Do fólie zatavená oranžová á čtyřka s nabídkou jídel, jejichž originalita by se dala srovnat s originalitou písní Michala Davida. Ty tu naštěstí nikdo nehrál. Místo toho klavíristi „sjížděli“ ABBU. A hráli ji celou dobu, co jsme v Lazebně setrvali, takže Björnovi a Bennymu určitě na tantiémách vydělali na pivo. :))

Dancing Queeeeeeeeeeeeen… ozvalo se z klavíru, a před nás přitancovala servírka jistě pohledná, ovšem před celovíkendovou šichtou. Svou únavu se nesnažila zakrýt ani byť jen stopou úsměvu, zatímco my jsme s manželkou sestupovali z vidin svých labužnických přání do přízemí české reality, a když jsme si objednávali jako předkrm nakládaný hermelín a jako hlavní jídlo smažák s bramborem, přesvědčovali jsme sami sebe, že právě na tato jídla máme teď tu největší chuť.

Nevím, jak to ta servírka dokázala, ale když nám jídlo přinesla, vypadal hermelín i obloha na talíři stejně unaveně, jako ona.

Dojem z hermelínu, který byl naložený sotva od té chvíle, co jsme si jej objednali, naštěstí zachránil poctivý český smažák za nadstandardně nečeských 90 Kč. Nálada se zase začala dostavovat. Když jsme si objednali virgin mojito, a ono chutnalo skutečně jako virgin mojito, začali klavíristi hrát The Winner Takes it All, a my jsme zase začali propadat euforii.

Manželka si v nadšení objednala ice coffee. Při zjištění, že stojí 75 Kč, jsem si vzpomněl na slavný „abbí“ song Money, Money, Money, ale jak tu ledovou kávu přinesli na stůl, pochopil jsem, že jsem si vybral špatnou píseň. Waterloo by bylo mnohem vhodnější.

Místo kávy našedlá voda se šlehačkou ze spraye, to vše zasypané čokoládou, která by byla levná i pro „lídlomily“.

„Nepij to,“ řekl jsem ženě, ale ona, duše nekonfliktní, si nedala říct. Statečně ten pokus o frappé zdolala, zaplatili jsme a odešli. Marně jsme se cestou na hotel přesvědčovali, že to v té Lazebně vlastně bylo fajn, jak jsme se dobře najedli, a že jsme dostali služby přesně odpovídají úrovni jídelního lístku.

Když jsme přišli na pokoj, lehli jsme si na postel. „To byl teda propadák,“ začali jsme se řehtat. „Propadák za sedm set,“ upřesnil jsem a my se smáli dál, dokud ženu nevzaly ice coffee křeče do břicha a otevřeným oknem k nám z Lazebny příznačně nedolehly tóny Mamma Mia.