Izolujte nakažené!!!

Stejně jako prasečí chřipka, tak i mediální vichřice kolem ní má své první oběti. Když jsem sledoval zpravodajství TV Nova, říkal jsem si, že si tu někdo koleduje o žalobu za šíření poplašné zprávy. To se asi zatím nestalo, ale zpravodajský redakce této televize si může mnout ruce – lidé jsou už totálně zblblí a odmítají zapojit zdravý selský rozum.

„To se mi vůbec nechce líbit!“ prohlásila důchodkyně stojící ve frontě na pokladu v supermarketu stojící za mnou.

„Je to podezřelý,“ souhlasil s ní pán stejného věku.

Napadlo mě, že by mohli mluvit o zlodějích, tak jsem si sáhl na kapsu, kde nosím peněženku. Byla tam.

Udělali jsme krok dopředu.

„Já vám říkám, že ta to má,“ řekla důchodkyně.

„Já si to taky myslím,“ přikývl pán.

Moje zvědavost byla vybičovaná na maximum. Otočil jsem se na diskutující, abych se podíval, jakým směrem se dívají, o kom to vlastně mluví.

Upřeně, bez mrknutí, sledovali pokladní. Do té doby jsem jí nevěnoval pozornost. Fronta plynule ubývala, to pro mě bylo hlavní. Pokladní se usmívala, markovala zboží nakupujících před námi, ale považte… občas potáhla nosem, jednou kýchla a pak se vysmrkala.

To už důchodci za mnou nevydrželi.

„Ta ji má. To je jasný, ta ji má,“ vyštěkl názor ten starší pán, a když ta starší paní dodala:

„Sakra, proč s tou prasečí chřipkou leze do práce, to nás chce nakazit?“, oba se sebrali a odešli k jiné, nenakažené pokladně, odkud si na nakaženou pokladní ukazovali a upozorňovali na ni další lidi.

„Lynčujte nakažené,“ měl jsem chuť zakřičet, a nic bych nedal za to, že by se půlka zákazníku supermarketu nechala zlákat. Jenomže ta pokladní byla celkem sympatická, a mě se zželelo jejího mladého života.

Když na mě přišla řada, usmál jsem se na pokladní, a ona na mě kýchla. Nestačila si dát ruku před pusu. Tak teď sedím doma, sleduji zpravodajství novácké televize a čekám, jestli se neobjeví první příznaky prasečí chřipky. Do ulic nemohu, tam bych při prvním kýchnutí na veřejnosti vůbec nemusel přežít.