Není prosperity bez stability financí

Z častých debat mezi odborníky i veřejností nabývám pocitu, že se staví do protikladu hospodářský růst a úspory veřejných rozpočtů.

Přitom se zapomíná, že dlouhodobou a nutnou podmínkou rozvoje ekonomiky jsou zdravé veřejné finance. Prosperity nelze dosáhnout bez této stability.

Vládě se často vyčítá, že se příliš soustřeďuje na snižování deficitu veřejných rozpočtů a málo na podporu růstu. V momentu, kdy přebírala veřejné finance se schodkem blížícím se dvěma stovkám miliard korun, byla přijatá úsporná opatření správná.

Po dvou letech se podařilo srazit schodek vládního sektoru i státního rozpočtu asi na polovinu. Pokud se podaří splnit rozpočtový cíl i v následujícím roce (-2,9 procenta HDP), můžeme více myslet také na to, že rozpočtová stabilita představuje nutnou, ale nikoli postačující podmínku hospodářského rozvoje.

Je třeba odlišit dvě věci – skutečná opatření a rétoriku. Nemyslím si, že by vláda neprosadila či nepřipravila prorůstová opatření. Jen namátkou mohu jmenovat daňovou podporu výzkumu a vývoje, snížení administrativní zátěže podniků (novela živnostenského zákona, jedno inkasní místo), zvýhodněné exportní úvěry, posílení pojištění rizik u vývozu, záruky pro malé a střední podnikatele atd. Na druhou stranu, rétorika vlády se soustředila na rizika a upozorňovala na obtížnou situaci v zahraničí.
Obavy se pak přenášejí do rozhodování podniků i domácností.

Na druhou stranu, vládě se vskutku nedivím. Připomeňme si na tomto místě, že se ministru financí neustále vyčítalo, že v roce 2009 rizika podcenil. Nyní se mu naopak vyčítá, že je zdůrazňuje a „straší“ veřejnost. Ať tedy udělá cokoli, hned se ocitne pod palbou kritiky. A to kritiky velmi nekonzistentní. Musím se také ohradit proti názoru, že současná vláda nenabízí žádnou vizi či dlouhodobou koncepci rozvoje našeho hospodářství. Máme již strategii konkurenceschopnosti i proexportní strategii. Nyní bychom se měli zaměřit na jejich konkrétní naplňování. To by mělo být doprovázeno i poněkud optimističtější rétorikou, aby se podniky nebály investovat a vytvářet inovace. Na růst spotřeby lidí naopak apelovat nehodlám. Můžeme být rádi, že se chovají odpovědněji a více se zajišťují, třeba na své stáří.

Vládě se vskutku nedivím. Připomeňme si na tomto místě, že se ministru financí neustále vyčítalo, že v roce 2009 rizika podcenil. Nyní se mu naopak vyčítá, že je zdůrazňuje a „straší“ veřejnost. Ať tedy udělá cokoli, hned se ocitne pod palbou kritiky. A to kritiky velmi nekonzistentní.

 HELENA LANGŠÁDLOVÁ