Paroubek, Klaus a politické líbánky (bez lásky, z rozumu)

Je to patrné nejméně už několik týdnů. Jiří Paroubek a Václav Klaus, politici z ideově poměrně odlišných koutů politického spektra, i přes existenci oboustranně citlivých témat zcela zjevně krotí své minulé vzájemné vášně a (alespoň navenek) symbolicky pokuřují z indiánského kalumetu míru. V čem spočívá tajemství onoho dočasného politického sňatku?

Je zřejmé, že Paroubek nezačal Klause ctít jen proto, že si jej náhle váží jako držitele prezidentského úřadu. Je zřejmé, že Klaus po letech studia a přednášení ekonomie neprozřel a nestal se bezvýhradným stoupencem keynesiánství, které je jádrem sociálnědemokratické doktríny. A přesto Klaus v poslední době paroubkaří a Paroubek na oplátku klausuje.

Vzpomeňme přitom na období Paroubkova premiérství (2006), kdy předseda vlády vyhrožoval, že pokud Hrad nezačne ctít jednotu zahraniční politiky a respektovat jejího tvůrce, vládu, nebude Klaus na zahraniční cesty zkrátka jezdit. Vzpomeňme na první hodiny po volbách 2006, kdy Paroubek neunesl porážku od ODS, pošpinil krátce po zveřejnění výsledků veškeré demokratické principy a soptící Klaus jej vzápětí na tiskové konferenci před národem zahanbil. Vzpomeňme i na emočně vypjatou prezidentskou volbu 2008.

A nyní? Jiří Paroubek přes noc změní názor a shodí předčasné parlamentní volby, po nichž Klaus, odpůrce nepolitických řešení, hlasitě volá (a jde kvůli nim i do bezprecedentního sporu s Ústavním soudem), a … pán Hradu nic. Naopak, snaží se po soukromé schůzce s Paroubkem voliče přesvědčit, že na obrátce sociální demokracie není nic špatného. Václav Klaus zase zdržuje podpis pod Lisabonskou smlouvou, která představuje pro bytostné eurofederalisty z ČSSD zcela zásadní dokument, a ­… pán Lidového domu nic. V klidu opakuje, že počká až na závěr Ústavního soudu a Klausovu následnou reakci. A koordinovaný postup obou mocenských center při pádu vlády zjara 2009 snad nemusíme ani zmiňovat.

Mission Topolánek

Vysvětlení výše zmíněné otázky je ale nasnadě - Hrad i Lidový dům mají společný cíl, silnější všech dosavadních animozit: porazit v červnu 2010 ve volbách Mirka Topolánka. Klaus touží s konečnou platností pokořit muže, který mu uzmul jeho ODS a převtělil ji v ideově nepříliš vyhraněný středopravicový subjekt. Paroubek zase hraje vabank o celou svou politickou budoucnost. Pokud s Topolánkem prohraje, (nejen) v čele ČSSD končí. Pragmatické politické líbánky se přitom přenesly i na nižší stupně obou center. Klausův spojenec v ODS Pavel Bém přestal na Topolánka útočit a podpořil jej loajálně v jeho úsilí uspořádat jen programový kongres strany a nikoli volební, který by mohl předsedu oslabit. Asi ví, že Topolánkův povolební konec může být jeho začátkem, pokud ale nebude mít punc podrazáka. Paroubkův tambor David Rath, v minulosti pravidelně tepající „monarchu na Hradě“, jehož ohnivý jazyk by si jindy nenechal kauzu Lisabon ujít, také mlčí. Asi tuší, že Paroubkův povolební konec může být i jeho koncem.

Zdá se tedy, že Mirka Topolánka čeká mimořádně horké předvolební jaro, kdy bude ostřelován minimálně ze dvou různých a dobře vyzbrojených barikád. Je ale možné, že právě to ho paradoxně může posílit. Chlap s gulama totiž už prokázal, že právě v kritických chvílích odvádí ty nejlepší výkony.