Kam kráčíš, Evropo?

Není to tak dávno, kdy byla Evropa motorem světového hospodářství. Lidé tehdy mysleli na budoucnost a věřili v poctivou práci. Výrobky něco vydržely a nemusely se kupovat pořád nové a nové. Od těchto časů se ale na starém kontinentu leccos změnilo. Média, která si osobují právo určovat nám jak máme žít, poskytují diametrálně odlišný obrázek. 

Koho by zajímaly hodnoty, na kterých vyrostla naše civilizace, když si může přečíst o drogově závislých popových „hvězdách“. Proč šetřit? S novou cool LCD televizí budete konečně happy a sexy půjčka s RPSN 54,12 % je samozřejmostí. Člověk tak získá dojem, že má právo mít věci hned, a že „dluhy se přece neplatí“. Vždyť pomocí dluhů se dnes financují i některé evropské státy, všichni vědí, že své dluhy nebudou schopné splatit a jen se čeká, kdy přestanou proudit finance z ostatních zemí EU a na koho zbude černý petr. I toto je bohužel evropská realita.

A protože Brusel řeší, jestli nejsou banány moc křivé a zda jsou jablka dostatečně evropská, tak už skutečně nemá čas na takové detaily, jako je zoufale nízká porodnost, klesající konkurenceschopnost evropských výrobců nebo alarmujícím způsobem narůstající dluhy jednotlivých států. Chvílemi se začínám bát, že vyjde nařízení, podle kterého se budou muset všichni občané EU každé poledne klanět směrem k Bruselu.

Evropská unie a její politiky se v každém případě musí změnit. Málokdo však předpokládá, že se začne sama od sebe měnit formou nějaké direktivy. Změna k lepšímu bude muset vzejít z národních států a z regionů, kde žijí politici, kteří chápou potřeby občanů. K takovým určitě řadím i ministra průmyslu a obchodu, Martina Kubu. Jeho plány na rozšiřování hospodářské spolupráce s tzv. zeměmi BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika) mohou České republice přinést značný prospěch. Jedná se totiž o země, ve kterých obvykle vládnou úplně jiné poměry než v Evropské unii. Ponechme nyní stranou mnohdy rozdílné politické systémy, které v těchto zemích panují. Z ekonomického hlediska se totiž tyto státy rychle vymaňují ze škatulky rozvojových či transformačních ekonomik. Narozdíl od České republiky budují tyto země velmi efektivně dopravní i jinou infrastrukturu a vynakládají obrovské prostředky do vzdělávání, výzkumu a vývoje. I to je jeden z důvodů, proč tyto země prožívají ohromný hospodářský rozvoj.

Čeští vývozci by na něm mohli bohatě participovat – ministr Kuba sjednal českým firmám velké kontrakty např. v Latinské Americe či v Iráku. Bude však velmi důležité, aby se těchto zakázek účastnily nejen velké podniky, ale i malé firmy a živnostníci. Tyto menší ekonomické subjekty jsou totiž pro naše hospodářství klíčové – vytvářejí nejvíc pracovních míst a hlavně: jejich zisky neodtékají do zahraničí, ale jsou dále investovány v ekonomice.

Dosud byli živnostníci opomíjeni: nyní se však zdá, že alespoň u nás v Jihočeském kraji se blýská na lepší časy. Mnoho samostatně výdělečně činných osob poznalo výhody grantového programu Jihočeského kraje, ve kterém je  pod vedením dalšího schopného politika, Petra Maroše, pomáháno živnostníkům ke zvyšování konkurenceschopnosti.

Ti, kteří mě znají, vědí, že rozhodně nejsem příznivcem přehnaného přerozdělování a regulací. Vidím ale několik oblastí, které po státní podpoře vyloženě volají. V první řadě by měl stát účinněji podporovat mladé rodiny s dětmi, např. bytovou politikou či podporou zřizování zkrácených pracovních úvazků. Dále by peníze měly téct do vysokých škol, které dokážou vychovávat nadané studenty v oborech perspektivních pro naše hospodářství. A v neposlední řadě by neměli přijít zkrátka ani drobní podnikatelé.

Můžeme jen spekulovat, jakým směrem se bude náš světadíl v následujících letech a desetiletích ubírat. Pokud však nedojde k velkým změnám v hospodářství i v myšlení, tak naši budoucnost nevidím právě růžově.