Zamyšlení nad dobou ve které lékaři děkují a odcházejí…

Začněme úvahou nad tím, v jaké žijeme době. Mnozí označují tuto epochu za dobu tzv. postmoderní, která následuje za dobou moderní.

Za moderní dobu se označuje ta, která věří v existenci nějakého ideálu, ke kterému lidstvo vlastní silou spěje. Může jim být například osobní svoboda, spravedlivé společenské uspořádání, ekologická a ekonomická stabilita atd. Moderně je vlastní optimistické přesvědčení, že lze lidskými silami nastolit společensky spravedlivý řád (komunismus), nebo víra v to, že nastolením demokracie končí dějinný pohyb (F.Fukujama: Konec dějin), případně jakákoli vše vysvětlující „velká myšlenka“ která je jediným východiskem dalších úvah (Darwinismus). Moderně jsme „vděčni“ za mnoho dobrého, ale také za  společenské konflikty, které nutně plynou z různosti ideálů. V tomto pojetí je totiž moderní islám, stejně tak jako demokracie, neboť oba dva systémy jsou přesvědčeny, že jsou držitelé pravdy o správném společenském uspořádání. Naopak postmoderní svět je postaven na úplném opaku. Rozchází se s představou o jediné centrální pravdě, z jejíhož středu lze vše pochopit a vysvětlit. Podle postmoderních autorů je nutno usilovat především o konsensus v takovém společenském dialogu, ve kterém nejde  o pravdu, kterou jeden má a druhý ne, ale o pravdu, kterou je potřeba hledat.

Není těžké přijít na to, že dnešní doba je zároveň moderní i postmoderní. Privátní život většiny z nás je roztříštěn v širokém názorovém spektru, ve kterém si  každý myslí něco jiného. Nemáme žádnou společnou „velkou ideu“ – ani národní, ani náboženskou, ba dokonce ani sociální a politickou. V tomto smyslu žijeme v postmoderní situaci.

Naproti tom medicína  byla až do nedávné doby typicky moderní institucí. Moderní v tom smyslu, že si nárokovala držení centrální ideje  o smyslu, cílech a způsobech lékařské péče. Zejména začátkem 20. století byla přesvědčena o tom, že je schopná zlepšit soudobý úděl člověka a přispět k jeho životnímu štěstí. Lékaři  – profesionální vykonavatelé této ideje, byli tím pádem vyzdviženi vysoko na společenský stupeň a očekávalo se od nich opravdu hodně. Později se ukázalo, že takovéto pojetí medicíny si na svá bedra bere více, než může splnit a že není imunní ke zneužití – například násilným zaváděním eugenických opatření, které ve své době platily za vědecké. Také vztahy mezi lékaři a pacienty doznaly změn – stále větší  roli nyní hraje respekt k mínění pacientů, což v minulosti nebylo.  V situaci, kdy je společnost postmoderní a jedna z institucí moderní, vzniká napětí. Většina lidí si chce žít po svém, ale po lékařích chtějí, aby byli ukotveni v nějakém etickém ideálu. Proto ty časté odkazy na etiku, Hippokratovu přísahu a podobně. Zároveň tato společnost již dlouho nevidí lékaře v postavení polobohů, což lékaři zpětně reflektují a tím, že se sami dobrovolně zařadí mezi lid obecný, cítí se být oprávněni vznášet odborářské požadavky.

Revolta lékařů je tedy symptom doby. Není nositelkou změn, ale je nejviditelnějším znamením těchto změn. Medicína se přibližuje aktuálnímu způsobu  života lidí tím, že opouští staré ideály. Lidé si musí uvědomit, že rozvolnění velkých idejí přináší právě takové nesnáze.