Sexuální zneužití v Opařanech.

Ano, stává se. Děti rostou a sex k člověku patří. Vždy se nějak projeví sexuální touha. To ale neznamená,  že se s tím smíříme a ustoupíme od regulace. Jsou věci, které se nesmí. Sexuální zneužívání patří jednoznačně mezi ty, které akceptovat nemůžeme, ani v sebeliberálnější společnosti. A pokud k němu dojde, je naší povinností zkoumat všechny okolnosti toho, co se stalo, aby se to už stát nemohlo.

Děti v psychiatrických léčebnách jsou trochu jiné, než děti ostatní. Jiné především v tom, že pocházejí velmi často z různě nefunkčních rodin, z dětských domovů, z problematických interpersonálních vztahů. Když jsem před dvaceti lety začal pracovat na dětské psychiatrii, bylo mezi pacienty hodně těch, kteří byli z funkčních rodin. Dnes se mi to jeví tak, že takové dítě abys pohledal. Většinou jsou to děti z rodin rozvrácených, kde vůbec není jasné, kdo je otec, kde je matka, kdo je druh, jsou to děti z domovů, jejichž společným jmenovatelem je to, že jsou v daném prostředí nepřizpůsobivé, agresivní a výchovně obtížně zvladatelné. Osud samostatných dětských psychiatrických léčeben /jsou u nás pouze tři takové/ je tedy přijímání vesměs agresivních a neklidných dětských pacientů. Pokud je u dítěte podezření na nějakou psychickou nemoc jako je například schizofrenie - stáhnou si takové pacienty většinou kliniky.

Za takových okolností je tedy jasné, že způsob péče o takové pacienty má svoje specifika a úskalí. Nutný je především trvalý dohled, což v současné personální situaci je velice obtížně realizovatelné. Jsou mezi dětmi pacienti, kteří vyžadují zvýšený dohled a péči, což často je na úkor jiných pacientů. Pokud je léčebna velká tak, jako je například v Opařanech, je velice nesnadné zajistit trvalý a nepřetržitý dohled nad přítomnými pacienty.

Z celého případu je tedy jasné, že dětská zařízení tohoto typu musí být organizována tak, aby byla zajištěna bezpečnost dětských pacientů. Systém kamer je právem kritizovaný, protože společníkem dětí má být především kvalifikovaný personál.

Mnozí možná také namítnout, že děti s takovými problémy do zdravotnických zařízení vůbec nepatří. Z mnohaletých zkušeností, které v tomto oboru mám,  bych řekl, že poruchy chování u dětí mají sice velmi silnou sociální vazbu, ale na druhé straně jsou také medicínsky definovatelné a s pomocí medicínských prostředků v mnoha případech dobře regulovatelné. V každém případě se ale domnívám, že obor dětské psychiatrie obecně - včetně systému existence specializovaných dětských psychiatrických léčeben - je hodný pozornosti, ne jen v období mediálně vděčných kauz, ale i v obdobích svého běžného provozu. V situaci, kdy  malé léčebny musejí před veřejností i před mnisterstvem zdarvotnictví  obhajovat smysl své existence, nezbývá asi mnoho prostoru na úvahy o zkvalitnění péče o dětské pacienty. Je tedy na čase, aby si i veřejnost uvědomila, že zde existuje tato problémová oblast, která se nevyřeší odvoláváním ředitelů a utužováním kasárenského režimu v léčebnách, ale především soustředěním pozornosti na tuto problematiku (včetně odpovídajícího personálního a odborného zajištění) a chápáním celkových zdravotně socálních souvislostí péče o dětské pacienty.