Feminisms III

Pokusím se napsat článek s ohledem na správnou gramatiku, v minulém feminismu jsem nasekal tolik chyb, že mnozí laskaví čtenáři mi tento nedostatek právem vytkli. Omlouvám se tedy, ale jestli to dnes bude lepší slíbit nemohu, s gramatikou se sice jakž takž srovnávám, ale spousta chyb zůstává z nepozornosti. A nyní tedy k tématu

V minulých článcích o feminismu jsem zhruba nastínil, z čeho tento směr vyšel a hned od počátku jsem vyslovil ostrou formulaci, totiž, že jádrem feminismu není touha po emancipaci, ale představa o tom, že žena je lepší než muž. Dovolil bych si vyjít z citátu vlivné feministky M. Stantonové: "Muž je něco neskonale horšího než žena a to ne pro svůj přirozený původ, ale pro falešnou představu o sobě samém." Tento citát velice vhodně ilustruje to, co je každému feminismu společné: ženská role není podmíněna  nějakými biologickými danostmi, ale sociálním utvářením. Proto take S. Beauvoir napsala: Žena se jako žena nerodí, ženou se stává.

Tím chtěla říct, že ženské vlastnosti, které máme za "přirozené", jsou dány permanentním sociálním tlakem, stejně tak, jako vlastnosti mužské. Vzpoměl jsem si na to, když jsem vyšetřoval jednu starší pacientku, která mi s hrdostí líčila chování svého vnoučka - asi tříletého. "Chtěla jsem něco opravit a on ke mě přišel a povídá: babičko nech toho, v tom se jako ženská nevyznáš, já se ti na to podívám". A paní byla celá šťastná, jak má šikovného vnoučka a jak už to pěkně umí říct. No ale, není tohle právě ten stereotyp, který se utváří již od ranného dětství? Chlepec je už od mala veden k představě, že ženy mají jisté vlastnosti, ale my víme, že tyto vlastnosti nemusí být biologicky podmíněny - tedy dány jednou pro vždy samotnou přírodou, ale podmníněny spíše sociálně. A co je sociálně konstruováno, může být i dekonstruováno - jak jsme si uvedli minule, když jsme mluvili o právech žen na vzdělání a na volby.

Sociální dekonstrukce samozřejmě není destrukce. A není to jen snaha  přiznat ženám jistá práva,  je to také úsilí poukázat na to, že některé ženské vlastnosti, které jsou ve společnosti vnímány od věků jako negativní, mohou být naopak východiskem nových společenských a ekonomických vztahů a mohou být velice inspirativní pro řadu vědních odvětví, včetně medicíny. K těmto vlastnostem patří především emotivita.

Jak víme z minulých mých sdělení, dívali se již antičtí filosofové na emotivitu se značným podezřením. Podle Platona bylo emotivitu potřeba vytlačit někam na okraj jako první předpoklad, aby se dialog vůbec zdařil. On rozlišoval nús - rozum, thymikoi a epithymetikoi (hněvivost a žádostivost - emoční prvky škodlivé pro rozumový dialog) Tato snaha o vyloučení jedné z komponent naší duše má vést sice ke zdárnému vedení dialogu, ale na druhou stranu odstraňuje to, co k člověku nezbytně patří. Feminismus naopak poukazuje na důležitost emotivity, nevylučuje ji, ale stává se pro něj integrální součástí společenského dialogu.

Jak může být tento přístup užitečný ukážu na příkladu: Astronout na oběžné dráze ztratil možnost ovládat modul a nemohl se vrátit na zem. Komunikoval s ním muž a žena. Muž se snažil problém vyřešit, stále hledal  - kreativně - nové způsoby jak oddálit katastrofu, ale když už nemohl na nic přijít, odmlčel se - už neměl, co řešit a chápal to jako selhání. Žena také hledala cestu z té situace a když ani ona nic nenalezla, přesto zůstala v kontaktu s astronautem, mluvila s ním, udržovala kontakt.

Feminismus se tedy snaží poukázat na toto: Mužské přehnané oceňování typicky mužských vlastností vede k přehnanému oceňování mužství jako takového a to je příčinou útlaku žen. Důkazem toho je: Když už muž nemá  na co být hrdý, je hrdý na to, že je muž. Snahou feminismu tedy není vyrovnat se mužům v jejich vlastnostech, ale poukázat na ženský způsob uvažování - tedy místo mužského "logos" nabídnout ženský "eros"