Na současnou českou literaturu jsem rezignoval…

Abych nebyl za ignoranta, vypůjčil jsem si „nejčtenější tituly současné české literatury“. Dostavilo se ovšem těžké zklamání. Nezaujal mě ani Viewegh, ani Šabach, ani Nesvadbová, ani Pawlowská… Trapárny na en-tou! Hromada prázdných slov, rozředěných vět a hloupostí…

            Nějak se nemohu prokousat ani těmi oceněnými tituly, které sice skoro nikdo nečte, ale v literárních kruzích se o nich velkohubě diskutuje a mluví. A už vůbec nemíním brát na vědomí různé vzpomínkové výtoky „aby byla sranda“. V tomto nejspodnějším chlívku dominuje zejména Josef Fousek. Ale nechci si stěžovat. Občas se přece jen urodí (bez ohledu na názory „odborných“ kritiků a literárních dojmologů).

            Nyní mě v dobrém slova smyslu doslova zaskočila knížka Rok kohouta autorky Terezy Boučkové. Tato bývalá disidentka mě nikdy příliš nezajímala. Její „cikánská problematika“ například ve filmu Smradi rovněž ne. Neoslovil mě ani její Indiánský běh a jiné tituly. Tím víc jsem překvapen nyní!

            Rok kohouta je hodně upřímnou a hlubokou výpovědí o životě i o soukromí. Přitom nechybí humorný nadhled ani ve chvílích největších pohrom. Tereza Boučková se zde otevřeně vyslovila k mnoha současným záležitostem – nejen k problematice adopcí… Nejsem ale kritik a nemíním tuto báječnou a povedenou knížku rozebírat. Každopádně paní autorka zavinila, že po hodně dlouhé době jsem zůstal u knížky až do svítání. To se mi už tak často nestává!

            Mám jedinou připomínku: kdyby knížka končila předposlední stránkou, byla by pro mě mnohem uvěřitelnější a ukončená (i s tím nadějným přáním):

Tak už je to na světě.

Budiž Elišce přáno zdraví, láska a štěstí. Jedno se neobejde bez druhého… Budiž Elišce přáno!

A nám odpuštěno.

Zpívání, tančení a trsání na cikánskou píseň na poslední stránce mi už připadlo zcela nadbytečné. Přesto, vážená paní Boučková, řadím vaši nejnovější knížku na přední místo ve své knihovně. Doporučuji všem!