Čeština je bomba!

Pokaždé mě potěší, když „potkám“ nějaký jazykový bonbónek, který povyšuje krásu našeho jazyka do těch nejvyšších poschodí dokonalosti, které rozumíme pouze my – rodilí mluvčí.

            Žila byla v Pardubicích skupina Poupata, která vydala CD Jen tak. Pak se nějak rozhádali, porozváděli a vznikly z nich dvě nová hudební tělesa. Jedna odnož měla koncert, který nazvali Jen tak tak. Cítíte ten drobný rozdíl? Tu nuanci (jemný rozdíl, odstín) a vtip? A vysvětlujte cizinci, v čem se liší slovíčka Jen tak a Jen tak tak, aby tomu beze zbytku porozuměl a také se lehce pousmál.

Kdysi jsem dělal rozhovor s renesančním člověkem Karlem Mahrlou, akademickým malířem, architektem, básníkem… Bavili jsme se mimo jiné o poezii a on říkal:

- Básně jsem psal proto, protože jsem musel. Protože to bylo ve mně. Chtěl jsem si hrát se slovy a být u vzniku básně, která zraje, až se stane součástí nádherného velezpěvu. Poezie vrcholí Dantem, Goethem nebo u nás Máchou, Nerudou, Horou, Čapkem, Wolkerem – bez ohledu na politiku. Ten měl grandiózní vidění a chrlil vynikající verše.

Poezie – to je bitva o duchovní podstatu člověka. To nikdo nemůže zaplatit. Proto je báseň zadarmo. Mocnost slova mě však nesmírně uchvacuje. I krása češtiny. Škoda, že nás Čechů je tak málo.

Byl to už starý pán, tak jsem se zajímal: Ještě skládáte verše?

- Ano, v určitém duchovním stavu. Jedna z posledních básní zní:

Zastesklo se mi v čarokrásném městě po vás, mí drazí přátelé.

Až bude konec této smutné cestě, bude mi zase vesele.

Zastesklo se mi po vás – matko, otče.

Zastesklo se mi po kom pak?

Zastesklo se mi, nevím po čem. Zastesklo se mi jenom tak.

Totéž použil třeba Halas. Jenom tak… Cítíte tu lehkost? Jenom tak si tančím. Nenuceně. Nemá to žádnej smysl. Najednou mně bylo „jenom tak“ smutno. O tom je poezie!

Moji maličkost, bohužel, mezi básníky žádnej Vítězslav nezval, jak fantasticky napsal do jedné písně Jiří Suchý. Já se spíše pohybuji v suterénu krásného písemnictví. Češtinu ale miluji čím dál víc. Často si jen tak listuji úvahami bohemisty Pavla Eisnera, který mimo jiné napsal:

- Mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Jsme do ní zakleti.

Napsal i mnoho dalších podnětných úvah. Jednu bych ještě parafrázoval (volně zpracoval cizí myšlenku, vyjádřil to samé jiným způsobem) asi takto: Dostali jsme do vínku skvělý nástroj, ale používáme ho jako hovada!

Zrovna včera jsem čekal v supermarketu ve frontě u pokladny. Za mnou stáli dva kloučci okolo čtrnácti let a mluvi1i hodně nahlas.

- Kurva, to je lidí. Já se na to vyseru. Ty vole, to je v prdeli. Je to v piči.        

Má vůbec smysl to dále komentovat a rozebírat? A mám je napomínat a poučovat, když nepochybně mají rodiče, chodí do školy, ani nevypadali na úplné primitivy…

Vraťme se však k poněkud jiné úrovni komunikace. Občas parafrázoval i můj oblíbenec Jiří Suchý; dokonce i velkého Shakespeara. Ne každému je totiž dáno, aby například četl Hamleta v anglickém originálu. Ne každému je totiž přáno, aby vůbec četl! Hamleta v originálu nečtu ani já; osobně mám problémy mu porozumět i v překladu. Tím spíš mě parafráze Jiřího Suchého zaujala a pobavila:

- Žít nebo nežít – vo to tady kráčí:

Jestli má člověk nastavovat záda,

když nakrknutej osud do nich buší,

anebo se jednou konečně naštvat,

vzít flintu a říct: dost! A umřít – spát

nic víc – a vědět, že tím už to hasne,

všechny ty nerváky, všechny ty trable,

 který člověk má. To by bylo žrádlo,

kdyby to vyšlo. Umřít – spát –

spát. Jo a co sny? To je právě vono;

kdo ví, co by se mi mohlo zdát,

až usnu, zkrátka až jako bude po mně,

to, to je ta votrava, že člověk neví,

a proto radši žije do zblbnutí. 

Tak takhle by to asi řekl Hamlet, kdyby nebyl princ. (Jiří Suchý, Sto povídek aneb nesplněný plán, Čs. spisovatel Praha, 1966)

Poznámka: Oblíbené kousky z knížek, z písniček i z mluvené řeči si občas zapisuji do svých sešitů. Je to sice bez ladu a skladu, nikdy v nich nenajdu to, co právě hledám a nutně potřebuji k práci, ale snad jednou se dostanu k tomu, abych vše roztřídil… Naštěstí stále žiju obklopen knihami. To budou mít jednou mé děti dědictví! Však můj dospělý syn nedávno v nadsázce prohlásil:

- Táto, to bude prašulí, až tohle všechno odvezu do sběru. To vydá aspoň na dvě litrovky rumu!

Chápu, hromadu mého nasyslovaného potištěného papíru po mně nikdo nikdy už přebírat a číst nebude. Nastává jiná doba! Ani mě to příliš nermoutí. Upřímně řečeno, má lidský život jiné konce či snad dokonce happy end? Pouze jedna věc mě s ubíhajícími roky pořádně štve: že už pravděpodobně nestihnu a nestačím přečíst vše, co bych ještě moc a moc chtěl… Přesto až mi jednou dohoří svíčka, budu docela sečtělá a snad i spokojená mrtvola.