Život po životě

Smrt je jedinou jistotou, která čeká každého z nás. Přesto o ní většina lidí nerada přemýšlí. Když přijde, mizí z našeho vnímání svět, který jsme znali, i vše, co jsme považovali za samozřejmé.

Právě proto ji často vnímáme jako něco děsivého a tragického.

Když přijde, našemu vnímání zmizí svět takový, jak ho známe a spolu s ním všechno, co s ním spojujeme. Smrt prožíváme jako něco tragického, děsivého přesto, že se na ni snažíme připravit a sami sebe přesvědčujeme, že není čeho se bát. Výsledek ale zůstává za očekáváním.

Život mimo tělo – není nutné zemřít

Věda kabala nám vypráví o nedělitelném životě probíhajícím i mimo tělo a vysvětluje, že naše existence smrtí nekončí.

Smrtí se pouze oddělujeme od fyzického těla, osvobozujeme se od něj a v existenci pokračujeme jako duše v duchovním světě. Slovo „zemřít“, v hebrejštině „lehipater“ (להפטר), znamená osvobodit se, získat novou realitu.

Pro přechod do duchovního světa ale není nutné fyzicky zemřít.

Nová realita

Život v duchovním světě se podobá tomu, kterým procházíme ve světě materiálním. V našem světě se člověk vyvíjí v matčině lůně a od narození prochází různými etapami dospívání. V duchovním světě se rozvíjí podobně. Tady se však neměří dny, měsíci a roky, ale stavy a stupni duchovního vývoje. Jejich počet a kvalita závisí na spojení člověka v novém vědomí s jinými dušemi.

Vnímáním pole společného srdce a rozumu člověk zažívá proces vstřebávání, který se nazývá malý stav. Člověk tu ještě nechápe, co a jakým způsobem se s ním děje. Prostě existuje a zatím nezná příčiny a následky svých činů vedoucí k navázání spojení s duchovní společností na tom stupni.

Pak, postupně, začíná poznávat zákony tohoto systému, jak nejlépe postupovat, přibližovat se k ostatním duším a navazovat s nimi stále pevnější spojení. Poznává tento nový svět, svůj nový vztah k přírodě absolutního odevzdávání a lásky. Poznává i způsob, jak se s tímto systémem ztotožnit. Jak se přiblížit podobnosti s ním rozvíjením všech vztahů odevzdávání a lásky.

Poté, co člověk projde obdobím nitroděložního vývoje a kojení, začíná poznávat systém vzájemných vztahů. Spojení s ostatními přechází do forem nazvaných „sfirot“, „parcufim“ a „olamot“. Člověk prostřednictvím spoluúčasti a spojení se všemi napravuje sám sebe, až dosáhne lásky k bližním. Tak poznává celý systém duchovních světů.

Život bude pokračovat

Čeká to každého člověka. Život bude pokračovat ve vyšší harmonii, kde vládne odevzdávání namísto přijímání. Vývoj tam nebude egoistický. Člověk se od nadvlády egoismu osvobodí a přejde do světa absolutního dobra, do světa Stvořitele. Tam mu bude odhaleno, že lidstvo tvoří jediný systém, v němž každý podporuje každého.

Před člověkem se otevře věčný proud života, kde strach ze ztráty neexistuje. Naopak, jakmile se osvobodí z nejnižší a omezené úrovně existence v našem světě, pocítí, že získává věčný a dokonalý duchovní svět.

Jinými slovy, s duchovním rozvojem člověk přestává považovat smrt fyzického těla za ztrátu. Spojení s ostatními mu dává pocit nového života, věčného, dokonalého a naplněného světlem radosti a lásky.

Jeho strach ze smrti navždy zmizí.