Zákony krutosti

Přehlížení, posměch, týrání dětí ve školách, to je hrozný jev přítomný dnes prakticky všude. Nezhojitelná rána - šikana.

V Izraeli je šikaně vystaveno každé desáté dítě. Nedávno premiér Benjamin Netanjahu přijal ve své kanceláři skupinu dětí, které byly vystaveny šikaně. K celému problému zasedají výbory Knesetu. Nestačí to. Vyřešení problému je stále v nedohlednu. Mnoho školáků dál trpí posměchem a urážkami svých vrstevníků a žije i celé měsíce v izolaci.

Rodiče týraných dětí, pokud vůbec vědí, co se děje, jsou bezmocní vůči bezradnému systému: ten věc často zametá pod koberec, jen aby neposkvrnil své „dobré jméno“. A děti trpí. A následky jsou někdy už nenapravitelné.

Šikana dobývá nová území

Dětská šikana s námi byla samozřejmě vždy. Pamatuji si ji i z doby, kdy jsem byl dítě. Tento jev je ale dnes daleko rozšířenější, krutější a mnohem znepokojivější. Šikana dávno překročila hranice školní třídy. Pronásledované dítě neunikne posměchu ve škole, doma ani na sociálních sítích.

Objevila se dokonce nová forma bojkotu – kyberšikana. K urážkám a zastrašování dochází na sociálních sítích, dokonce i v online hrách. Vyhrožovat a posmívat se lze i mailem nebo přes messenger a další. Tyto materiály na internetu zůstávají navždy.

Následky jsou hrozné. Děti žijí v neustálém napětí, přicházejí o spánek, upadají do depresí… V listopadu loňského roku zemí otřásla zpráva, že v Nof HaGalil spáchal čtrnáctiletý chlapec sebevraždu: nedokázal dál nést systematické ponižování.

Co můžeme postavit proti šikaně?

Pohleďme pravdě do očí

Iniciátorem šikany mezi dětmi bývá obvykle jeden člověk – vůdce. Ten dokáže ostatní strhnout k ubližování slabším. Poštve třídu proti vybrané oběti a sám si užívá pocit nadřazenosti.

Jenže podívejme se pravdě do očí: půdu pro takové chování mu připravujeme my, dospělí.

Svou benevolencí vůči nevhodným televizním pořadům, jako jsou reality show, reklamy, a podobné. Koneckonců i svým obyčejným, každodenním chováním dítěti vštěpujeme, že člověk svého dosahuje právě potlačením druhých.

Jako součást běžného života vyzdvihujeme soutěživost, obchodní dravost, vůdčí schopnosti… Pak ale nedává smysl obviňovat děti z toho, že se ve svém prostředí chovají stejně jako my.

Není náhoda, že dospívající chlapec, který ve škole zažil šikanu, pronesl na zasedání Komise pro práva dítěte: „My, mladá generace, si bereme příklad z vás, dospělých. Když v televizi vidíme, jak bojkotujete jeden druhého nebo přihlížíte šikaně a nepomáháte si navzájem, co chcete od nás?“

Svým dětem my rodiče nevěnujeme dostatečnou pozornost ani jim nevytváříme prostředí, kde by myšlenka šikany prostě neměla důvod vzniknout.

Opravdu je divné, že si s děsivým jevem zvaným šikana nevíme rady?

Péče namísto šikany

Co se v dnešní situaci přece jen dá dělat? S vůdcem šikany musíme hovořit o podstatě jeho jednání, o hrozné nespravedlnosti, kterou páchá na druhých, že i sobě tím neméně škodí.

Důležité je promluvit i s těmi, kdo svého vůdce následují. Tím, že mu nahrávají, mrzačí vlastní duši, měli by to vědět. A mimochodem, oni sami se snadno v budoucnu mohou stát oběťmi šikany, protože vůdci je jedno, kdo má padnout. Potěšení mu přináší samotný proces týrání. Snažme se sjednotit ty, kdo se zatím nechávají vést ke zlému, pomoci jim vymanit se z moci „velitele“. Ten, jak si uvědomí ztrátu podpory, svých záměrů se vzdá. V tu chvíli je třeba pomoci mu stát se dobrým vůdcem. Ne organizátorem šikany, ale tím, kdo pomáhá, stará se o druhé, je příkladným člověkem.

Abychom se za čas neocitli na stejném místě se stejným problémem, začněme nejlépe už včera našim dětem vytvářet jiné prostředí. Takové, kde se necení osobní úspěch, ale dobré vztahy, spolupráce a vzájemná pomoc. To je ten nejlepší vklad do skutečně dobré budoucnosti.