Základ všech nemocí

Pokud má člověk správný postoj ke světu, je možné ho ponořit do ledové vody, držet ho tam hodinu, a nic se mu nestane.

Co je komplikovanější, nemoc duše, nebo nemoc těla?

Vnitřní nemoc duše je mnohem komplikovanější, protože je v podstatě základem všech nemocí! Naprosto všech! Pokud má člověk správný postoj ke světu, můžete ho ponořit do ledové vody, držet ho tam hodinu, a nic se mu nestane.

A co je správný postoj ke světu?

Správný postoj ke světu znamená, že je v rovnováze s přírodou, s fyzickou přírodou, ale hlavně – s vnitřní přírodou. Necítí se od ní oddělený.

Jak tohoto účinku dosáhnout?

Na to jsou celé různé techniky. Ale ne orientální. Ačkoli je pravda, že toho částečně také dosahují i ty orientální, současnému člověku však se již nejsou schopny přiblížit. Protože se v zásadě zabývaly propojením člověka s přírodou, s okolním světem na velmi primitivní úrovni. Aby se mohl nějak propojit vnitřní svět člověka a přírody.

Problém spočívá v tom, že neživá, rostlinná a živočišná příroda existují jedna uvnitř druhé: neživá, rostlinná, živočišná. Člověk se však rozvíjí, vyvíjí se obrovskou rychlostí. A tak se najednou necítí být součástí přírody, ale nad ní, vytváří jakési umělé formy existence, života. Vystupuje z rámce přírody.

K tomu došlo už před tisíci lety. Ale v tom nejdůležitějším jsme se odtrhli někdy ve středověku, v posledních 300 – 400 letech. A nemůžeme s tím nic dělat. Tato obrovská propast mezi námi a přírodou začala způsobovat nejrůznější problémy – psychické, fyzické atd.

Na jedné straně je jakoby kompenzujeme znalostí naší přirozenosti a snažíme se je nějak mechanicky kompenzovat, nahrazovat, doplňovat.

Na druhé straně však už nadále nemůžeme harmonicky žít v přírodě jako zvířata, jako živočichové. Nemůžeme, neboť už nejsme součástí přírody. Už jsme se pozvedli nad úroveň „člověka“ jakožto součásti přírody. Nyní je neživá, rostlinná, živočišná příroda, a člověk se oddělil. Člověk žil jako přírodní tvor prakticky jenom asi do XV. století našeho letopočtu.

A pak – konec, drali jsme se kupředu a dnes už nepatříme k přírodě, pozvedáme se nad ni. Proto si ji snažíme podmanit, stlačit ji, ovládnout a tak dále. Ale samozřejmě z toho nevychází nic dobrého.

Je zapotřebí, abychom pochopili, jakým způsobem můžeme doplňovat přírodu a příroda – nás.