Školství? Musíme ho vytvořit znovu a lépe

Uplynulé dva roky byly o nervy pro děti, rodiče i celý vzdělávací systém.  Opakující se izolace a lockdowny ovlivnily nejen sociální vztahy dětí, ale také zanechaly ve všech nejistotu ohledně budoucnosti.

Je jasné, že systém už nebude stejný jako na začátku desetiletí, ale otázkou je, jaký bude.

Každopádně, protože je nám souzeno přesouvat se mezi fyzickými a virtuálními spojeními, můžeme se naučit navazovat smysluplné vztahy v obou prostředích. Chceme-li přestat trpět a užívat si cesty, po níž jdeme, musíme přebudovat náš vzdělávací systém v souladu s celou přírodou: směrem ke spojení, soudržnosti a integraci.

Současná situace nás již posunula od našeho dřívějšího smýšlení o souvislostech, ale ještě v nás nevytvořila nové. Zatím je těžké odhadnout, jak bude náš nový způsob propojení vypadat, protože nejsme stroje; sžít se s novým způsobem fungování nějakou dobu trvá.
Protože se však příroda nikdy nevrací zpět, ale jde vždy vpřed, jedno je jasné: to, co bylo, se už nikdy nevrátí.

Ať už na sebe nakonec vezmeme jakoukoli podobu, bude ta podoba taková, v níž budeme novým způsobem nejen propojeni, ale také pozitivněji než dříve. Evoluce přírody vždy směřuje ke stále větší komplexnosti a integraci. Vše se stává více, nikoli méně, vzájemně závislé, a to platí i pro lidstvo.
Zatímco však všechny ostatní druhy přijímají diktát přírody bez otázek, lidé jsou od přírody odtrženi a mají svou vlastní vůli. Příroda nás stále nutí jít její cestou, ale zároveň nám dala naši vlastní vůli, která roste opačným směrem: Zatímco příroda nás žene k začlenění, my usilujeme o oddělení. To je důvod, proč zvířata přijímají to, co jim příroda dává, a přizpůsobují se, kdežto my trpíme a vzdorujeme, ale marně.

Utrpení, které pociťujeme, je ve srovnání se zbytkem živočišného světa jasnou nevýhodou, ale lidé mají výhodu, kterou nemá žádná jiná živá bytost: Místo toho, abychom byli do spojení nuceni, můžeme o něm přemýšlet, porovnávat ho s oddělením a nakonec si ho vybrat. Ačkoli nemáme jinou možnost, než si nakonec vybrat spojení, protože takový je průběh celého stvoření. Zvolit si ho z vlastní vůle znamená, že chápeme logiku, která za tím   stojí, „myšlenku stvoření“, chcete-li.

Nelze srovnávat potěšení a intenzitu, které zažíváme, když se pro něco rozhodneme, na rozdíl od toho, když to děláme instinktivně. To je naše jedinečná výhoda, výsada člověka před všemi ostatními bytostmi.

Všechny rány, které jsme od počátku věků utrpěli, vedly k tomu, že jsme se z lovců a sběračů vyvinuli v klany, města, země a nakonec v globální vesnici. K většímu začlenění dochází vždy proti naší vůli a za cenu nesčetných životů a nepopsatelného utrpení, ale nemusí tomu tak být. Pokud pochopíme, kam směřujeme a co je nám souzeno získat na konci cesty, můžeme tam jít dobrovolně a vzájemně si pomáhat překonat svou individualitu a vytvořit vědomé a sjednocené lidstvo.

Naše vzdělávací systémy by se měly zaměřit na to, aby nám toto vědomí vštípily. Toto vzdělávání by se mělo týkat všech věkových skupin, zemí a kultur. Učiníme-li jednotu naší nejvyšší prioritou, začneme vnímat rozdíly mezi námi jako vítanou rozmanitost a naše odlišné pohledy jako obohacení našich znalostí. Chceme-li přestat trpět a užívat si cesty, po které jdeme, musíme přebudovat náš vzdělávací systém v synchronizaci s celou přírodou: směrem ke spojení, soudržnosti a integraci.