Rodina znamená víc než jen žít spolu

Chytrý i hloupý národ. To jsme my. Světoznámí rozumem, ale moudrost nám chybí, nedokážeme vybudovat správné vztahy ve společnosti ani doma.

V Izraeli každým rokem zemře třicet až pětatřicet žen rukou těch, které měly za svoji rodinu.

Desítky tisíc žen ročně trpí násilím z rukou partnerů a blízkých příbuzných. A to je řeč pouze o ženách, které požádají o pomoc. Špička ledovce. Významná část ubližování zůstává skrytá. Beztrestnost plodí další a další násilí. Programy, strategie ani krizová centra nedokážou tuto situaci změnit.

Chceme-li ochránit ženy

Nestačí sprejem vyvedené nápisy na demonstracích. Už vůbec ne ve znění: „ Kde je ministr pro vraždy žen?“ S tou formulací ani nesouhlasím. Jestli vůbec, pak ministra pro předcházení vraždám. V tom totiž spočívá úkol, který je společnost povinna vyřešit.

Nesmělé krůčky prevence domácího násilí a rychlá reakce na jeho projevy zatím nedostávají ani dostatečnou podporu. Mají nám stačit jednotlivé příklady činnosti nadšenců, kteří se celé roky snaží získat dotace na profesionální práci s rizikovými skupinami?

Ne, tuto pohromu nevykoření strategie ani nadšení. Už dlouho volám po vzdělávání lidí, hlavním a v podstatě jediným prostředkem ochrany žen. Ať to zní jakkoliv mentorsky, chceme-li ženy opravdu chránit, je třeba vytvořit systém povinných kurzů, kde se zástupci obou pohlaví konečně naučí základním metodám a získají potřebné nástroje, jak spole správně jednat.

Je třeba bořit stereotypy

Ve chvílích ztráty sebeovládání je strach z trestu neúčinný. Proto na výbušné krize vztahu musí být muž připraven. Musí chápat jejich povahu, umět je včas řešit. Žena mu v tom má být pomocníkem. A neobejde se to všechno bez učení – lhostejnost už jsme přece odsoudili, že?

Domácí násilí je součástí základního problému společenského antagonismu. Všichni jsme tak či onak navzájem odmítaví, soutěživí, toužíme druhé převyšovat. To znovu a znovu rozbíjí šablony „civilizovanosti“.

V moderní egoistické společnosti zůstává ženství překážkou pro budování kariéry a vůbec pro obsazování vedoucích pozic. Žena v politice je dokonce povinna být „chlap“. Místo spolupráce a vzájemného doplňování v každé oblasti zneuznáváme slabší a podmaněným nakonec jakoby prokazujeme laskavosti.

Ve skutečnosti je dnes pojem „slabé pohlaví“ pouhý stereotyp, ženy jsou v mnoha ohledech silnější než muži. Už jsem zmínil, že muž, zvlášť moderní muž je líný, impulzivní, snadno podléhá tlaku, skáče z místa na místo a přitom nemá rád změny. Kromě seriálu a ledničky se na jednu věc nedokáže delší dobu soustředit. Je dobrý v krátkém útoku, prudkém výpadu.

Naopak žena dokáže překonávat i dlouhodobé obtíže. Zvládá mnoho věcí najednou, v hlavě udrží tisíc nejrůznějších plánů. Umí rychle přepínat a nervózní dynamiku dneška snáší lépe než muž.

Ale rozdíly mezi námi, výhody a nedostatky nás nemají stavět proti sobě. My jen nedokážeme vidět celek a v něm role předurčené přírodou. Neumíme skládat dílky společné mozaiky. K dosažení rovnováhy je třeba vzájemného pochopení mužské a ženské přirozenosti. To vyžaduje učení.

Dvě poloviny jednoho celku

Současné vzdělávání je nedostatečné. Vštěpuje dogmata, ale zapomíná na společenskou realitu: nestačí hlásat rovnost pohlaví. K té je třeba vychovávat, pěstovat ji a zakořeňovat ve vnímání, v rozumu i v citu.

Je třeba, aby muž přijal, že „dvě poloviny celku mohou být rozdílné, ale rovné“. A nesmí zůstat jen u slov: v určitých případech musí umět kvůli zachování rovnováhy dát ženě přednost.

To všechno a mnoho dalšího se musíme naučit a „dostat do krve“, zakořenit pro generace, stát se druhou přirozností.

Jenže v programech politických stran nic takového není. Úředníci „z horních pater“ nemají ani ponětí, jak uchopit tak rozsáhlý projekt, přestože je to jejich přímá povinnost. Naši vůdci nevnímají obrovský politický kapitál, který se skrývá v harmonizaci rodinných vztahů. Nebo to nechtějí vnímat.

Lekce správných vztahů

Proto se ženy musí spojit a společně požadovat společné pozvednutí k harmonickým vztahům a zralosti v souhlasu nad rozpory. Musí být přesné a srozumitelné ve svých požadavcích, aby se muži začali stydět, že nejsou muži, jakými by měli být a chtěli se změnit a usednout zpátky do lavic.

A nejen to. Konečně i děti ve školách se začnou učit správným vztahům. Ne, nemám na mysli přednášky. Řekněme, že například při hodinách společenského tance chlapec pozve dívku, nabídne jí rámě a odvede ji na parket. S úctou ji potom doprovodí zpět. Představte si, kolik mu může takové jednání dát? Samozřejmě je třeba všechno dobře připravit a provést.

Taková lekce obsahuje víc nevědomého než vědomého počínání, ale semínka zasetá v tu chvíli do duše chlapce jsou darem budoucímu muži. Jistě, nestačí jen pár hodin pro splnění výuky. Je to myšleno pro děti i dospělé, pokud budeme myslet na rodinu.

Rodina je zrcadlem společnosti a její problémy nelze řešit v bodech. Je třeba pracovat na obnově samotného pojmu rodiny a jeho obraz přizpůsobit podmínkám rychle se měnícího světa.

Lidé, kteří se dnes rozhodnou žít spolu musí očekávat něco mnohem většího, než jen „společný život“. Tomu se ale musí naučit, aby nikdy neztratili správnou orientaci a z každé zkoušky vyšli se ctí a své děti vychovávali na správných příkladech.

Tyto pravdy jsou jednoduché. Jen lhostejnost a zatvrzelost jim brání vstoupit do života. Ale na tom není nic zvláštního. Začíná to odporem a nechutí. Pak člověk přece vstane, přistoupí a podá ruku: „Smím prosit?“ A dál už není kam ustoupit.