Proč se přátelství z armády jeví často hlubší a trvalejší než vztahy vytvořené v civilu?

Proč mají přátelství z „vojny“ tak zvláštní místo v našich srdcích? A jak se mění vnitřní nastavení člověka, když do běžného života náhle zasáhne povolání do zálohy?

A který z principů vojenského života bychom měli přenést do života svého i celé společnosti?

Vezměme to od začátku. S nástupem do armády prakticky přestáváme myslet na spoustu věcí, které nás dřív zaměstnávaly neustále: co k jídlu, co na sebe, co nakoupit, co vůbec dělat a kam za zábavou? V armádě co dostanete, to máte. Ego nemá kam se hnát za dalšími věcmi. Jako by se zmenšilo.

Odpadá tíha a tlak na stále větší spotřebu všeho, co nám kdekdo chce prodat.

A my se pomalu začínáme cítit jinak.

Navíc se v armádě ocitáme mezi lidmi, které jsme si nevybrali, ale společně se učíme bojovat, společně čelit výzvám i nebezpečí. Vzájemná závislost nás nutí, abychom jeden druhého neustále vnímali a společně jednali jako jeden. Časem se sblížíme natolik, že jsme ochotni položit i život za spolubojovníka.

Později, v civilním životě, platí úplně jiná pravidla. Lidé po sobě šlapou, přehlížejí jeden druhého a dokážou vidět jenom sami sebe. Úspěšným je ten, kdo stojí samostatně, ovládá ostatní a dostane se až na vrchol. Naproti tomu dát prostor člověku vedle sebe, ustoupit, to bývá často vnímáno jako projev slabosti.

Po návratu do služby v záloze se duch kamarádství znovu probouzí. Vojáci přestávají myslet jen na sebe, přecházejí do modu „my“: co budeme jíst a co pít, co udělá radost všem? Někdo uvaří kávu a všichni se hned sesednou. Dokonce i ti, kteří kávu nepijí. Žádná ničivá soutěživost ani předvádění se. Své úkoly plní jako jeden tým.

Kdybyste se zeptali záložníků, jestli by chtěli takový život napořád, odpověď by bezpochyby byla „ano“.

Silně egoistická společnost však takový způsob života nepodporuje.

Co se vlastně s námi v armádě děje? Kde se bere ten povznesený pocit?

Látkou, z níž jsme vytvořeni, je obecně vzato touha přijímat potěšení a naplnění. Jejím prostřednictvím všechno vnímáme. Neustále si hlídáme, jak a čím prospět svému egu a kde ho chránit. Tak vytváříme svůj obraz světa. Podle povahy ega, každého člověka přitahují různé věci. Po naplnění přání se touha mění i skutečnost jako by byla jiná.

Ego nás přirozeně vede k tomu, abychom se starali o svůj vlastní prospěch a ze svého okolí stahovali potěšení i naplnění. Stále zkoumá možnosti využití každé situace k osobnímu zisku.

Ve chvíli, kdy však ve svém srdci začneme vytvářet místo pro druhé, staráme se spíše o ně než o sebe a jejich přáním přikládáme větší význam než svým vlastním a dokonce se dáváme do jejich služby, naše vnímání skutečnosti se rozšiřuje. Potěšení a naplnění zakoušené prostřednictvím takového spojení s druhými, to patří na zcela jinou úroveň. V armádě záblesk tohoto stavu někdy zahlédneme a ukládáme jako jedinečnou a nezapomenutelnou zkušenost.

Kdybychom tuto starost o druhé přivedli až do krajnosti, mohli bychom říci následující: Představte si, že jste na sobě pracovali tak dlouho, až se vám všichni lidé stali blízkými — opravdově blízkými a milovanými, jako by to byly vaše vlastní děti. Jakou skutečnost byste potom prožívali? Stejnou jako nyní? Vůbec ne.

Otevřel by se před vámi vyšší stupeň vývoje, nová skutečnost, která člověku není přirozeně vlastní. Mudrci toto dosažení nazvali „duchovním stupněm“ a vytvořili celou metodu, kterou je možné studovat a prakticky uskutečňovat ve skupině.

Tato úroveň vědomí odhaluje jedinou všeobsáhlou sílu působící v celém systému přírody, jejímiž vlastnostmi jsou dobro, láska a odevzdávání. Podle míry lásky, kterou jsme v sobě rozvinuli, nás tato síla naplňuje.

Z širšího pohledu nás vývoj lidského druhu právě k takovým mezilidským vztahům tlačí.

Svět je stále víc propojený. Jsme závislí jeden na druhém, a přesto se na jedné lodi nedokážeme snést. Hrátky ega nás přivádějí do nebezpečí, že se utopíme. Pro celý svět to platí a obzvlášť pro Izrael.

Buď se naučíme žít jako jedna velká rodina v duchu přátelství, vzájemné odpovědnosti a podpory nebo nepřežijeme. Je to nevyhnutelný proces a my, izraelský národ jej musíme vést. Musíme ukázat příklad pokročilejšího a propojenějšího způsobu života odpovídajícího podmínkám světa, v němž žijeme.

Čím déle budeme otálet, tím horší bude situace celého světa a u nás zejména. Nenávist vůči Izraeli se rozšíří po celém světě a my zůstaneme úplně sami.

Ať už je nám to známo nebo ne, Abraham zahájil revoluci laskavosti a lásky k druhým. Usiloval o mír a jednotu mezi všemi lidmi. Přestože jsme později upadli do bezdůvodné nenávisti a přestože ego v Izraeli může být silnější než kdekoliv jinde na světě, stále každý z nás v sobě nese jiskru sebeobětování.

Naučíme-li se tyto jiskry spojovat pomocí metody spojení, kterou ustanovil Abraham, oheň lásky mezi námi vzplane. Izrael se stane vzdělávací, kulturní a duchovní velmocí a celý svět se od něj přijde učit, aby přijal tuto novou podobu lidské existence.

Všichni jsme jedna rodina.