Nemyslím si, že by dobrý člověk musel být ukřižován, upálen nebo oběšen, a že zlý člověk se má dobře na úkor dobrého člověka. Nepleťme si slova dobrý a hloupý!

Každý člověk se rodí jako tabula rasa a od počátku se do této tabulky vrývají vrypy dobra a zla, vrypy chytrosti a hlouposti, vrypy altruismu a sobectví... Každý z nás jsme směsící dobra a zla. Někteří to svoje zlo umí dobře maskovat.

Ježíšem Kristem jsme vyzýváni k poznání osobního zla, osobních hříchů, osobních pudů ke zlu, jsme vyzýváni ke vzdání se jich a vytváření vzájemného království Boží lásky. Poznání vlastního zla, vlastních hříchů a vlastního puzení ke zlu je velmi těžké a obtížné. Všichni máme v sobě přirozené pocity jistoty, že jsme dobří a že se nás zlo netýká. Poznání reality je velmi obtížné, ale bez tohoto poznání není cesty od království zla do království Boží lásky.

Nikdo z nás nejsme svatí! Jsme směsicí dobra a zla. A oboje si neseme životem! Maskovat vlastní zlo není cesta k lepšímu! Zlo je nutné si uvědomit, uvědomit si i jeho dosah pro společnost a obrátit se na Spasitele, který to naše zlo dokáže láskyplně odpustit a proměnit v dobro!

Podobně to vidí i buddhismus (a jeho čtyři základní pravdy o utrpení).

Jde o to, že nejsme pronásledováni, ale dostáváme možnost pokročit dál. Kdo chce, tak může jít. K cestě se může člověk vydat dobrovolně, nebo je "osudem" donucen.

Porovnávat se s druhýma je prostě zbytečné a vede jen k dalším problémům. Nemluvit a jít - to byla cesta mých babiček (jedna katolička, druhá evangelička a neměly spolu problém).

Jak říkal kamarád: bůh není svině - naloží lidem jen to, co snesou. Je jen na nich, jak to vezmou (jak to přijmou).

To, že někomu projdou velmi snadno špatné skutky mě už netrápí. Mi to neprocházelo a naučilo mě to, že přímo to jde taky (někdy s obtížemi ) .

Naučil jsem se to pochopit od prarodičů i rodičů (s minimem slov). Ale pořád se musíme učit - nic není ukončeno.

Jsem rád, že jsem tohle nepřímo vysvětli i dceři (když byla ještě malá) a ta má předsevzetí, že to syna naučí taky.

Jenže jak definujete dobrého a špatného člověka? Většina z nás je obojí. Jsou mezi námi sociopaté, kteří mohou vypadat jako filantropové, protože rozdávají peníze na charitativní účely. Nebo jsou dobří vítači uprchlíků, kteří by ale kopli do Rusa nebo Číňana, protože je to in? I běžně dobrý člověk mívá zlé chvilky a zločinec může pomáhat babičkám s nákupem.

Prostě někteří lidé mají smůlu třeba na nemoci a osud neřeší, jestli si to zaslouží nebo ne. Méně sobectví by se hodilo, jenže lidé nebudou měnit fungující chování, aby se někdo jiný měl lépe. Je to proti přírodě, jak rádi říkají zastánci jediné normy.

Myslím si, že lze pochopit, že když já budu usilovat o dobré, korektní vztahy, že se i vztahy druhých ke mně stávají korektní.

Nezdá se mi dobré být hrdý na svoje zlo, na svoji pseudosvobodu a hrdý na to, že se nebudu měnit.

Náš svět je v prvé řadě nepřehledná a nemilosrdná džungle chaosu, mnohem zrádnější a nebezpečnější než pralesy v Kongu. Základním symptomem sedmimiliardové smečky přechytřelých opic ovládajících planetu jsou tisíce let vytrvalé řežby zájmových klanů (skupin, vrstev, gangů) o ovládání veškerých myslitelných zdrojů a s tím spojené řežby o území, moc a majetkový prospěch. V této džungli theatrum mundi miliardy otroků, nevolníků či jiných vazalských rabů usilují o přežití a vědomě či nevědomě volí či užívají taková mimikry která jim v určitých etapách života umožní existenci v daných podmínkách. Jak úspěšná byla nebo nebyla jejich životní strategie lze s určitou pravděpodobností poznat až v pozdním stáří, či v okamžiku smrti (třeba jen v důsledku špatného rozhodnutí).

Nemůžete změnit druhé ! Můžete změnit pouze sebe a svůj přístup k druhým. To může vyvolat změnu (ale nemusí) přístupu druhých k Vám.

Je to jako když jdete ve člunu na řece a můžete jen trochu měnit směr a rychlost jízdy. V tom případě Vás moc nemusí zajímat, co dělají druzí na břehu a mají se při tom relativně lépe .