Proč lidé touží po pomstě?

Byla provedena studie, jejímž cílem bylo zjistit, zda je pomsta vrozenou lidskou vlastností. Vědci testovali 330 dětí ve věku od čtyř do osmi let pomocí dvoufázové hry.

V první fázi dostali čtyři „hráči“ (ve skutečnosti počítačem ovládaní avataři) nálepky a jeden z nich ji daroval dítěti. Poté se role vyměnily a dítě mělo možnost dát nálepku libovolnému hráči.

Ve druhé fázi jeden hráč ukradl dítěti nálepku a dítě pak mělo možnost ukrást nálepku jakémukoli hráči.

Zjištění ukázala, že se děti okamžitě pomstily těm, kteří jim samolepky ukradli, ale neměly snahu odměňovat ty, kteří jim samolepky dávali. To naznačuje, že touha po pomstě je přirozenější nebo se vyvíjí dříve než vlastnost oplácet laskavost.

Ukazuje to, že pomsta je u lidí přirozenou tendencí.

Řekněme, že bych měl v kapse dolar a ten náhle zmizel. Chodil bych kolem dokola a přemýšlel: „Kam mohl zmizet?“ Hledal bych ho, jako by na něm závisel můj život. Proč? Protože byl můj, měl jsem ho a teď je pryč. Tato ztráta mi připadá větší než hodnota samotného dolaru. Mám pocit, jako bych přišel o dvacet dolarů. Tak vnímá ztrátu lidská přirozenost.

Totéž platí pro škody způsobené jinými osobami. Pokud mi někdo ublíží, vnímám jeho čin jako desetkrát horší, než jaká je skutečnost. Rozsah jeho negativního postoje vůči mně se mi zdá mnohem horší než to, co se skutečně stalo.

Proč tedy neprojevujeme vděčnost stejnou silou, jakou se chceme pomstít? Protože máme vrozený pocit, že si zasluhujeme dobro. Naše matky nám od narození říkají, že jsme nejlepší na světě, že jsme výjimeční. Když nám někdo něco dá, bereme to jako něco, co nám patří. Možná řekneme rychlé „děkuji“, ale v našich myslích jsme dostali jen to, na co máme podle svého názoru nárok. Když nám však někdo něco vezme, cítíme to jako desetkrát větší nespravedlnost.

Proto, když dětem někdo ublíží, instinktivně pociťují intenzivní touhu se pomstít, a dokonce je to baví. Velmi dobře tomu rozumím, protože i já jsem byl v dětství takový. Živě si na tyto chvíle vzpomínám.

Co se ve mně změnilo? Proč jsem přestal vyhledávat pomstu? Uvědomil jsem si, že všichni máme společnou touhu, že ubližovat druhému člověku znamená v konečném důsledku ubližovat sám sobě.

Díky tomuto pochopení jsem začal k životu přistupovat jinak. Je lepší se podřídit, ustoupit a vyhnout se zbytečným konfliktům. Tento přístup přináší pocit klidu a bezpečí a zajišťuje, že lidé kolem mě zůstanou vstřícní nebo alespoň neutrální. Důležité je dávat si pozor, abych druhým neublížil. Pokud však člověk ublíží, musí být připraven na nevyhnutelné následky.

Někteří lidé zastávají názor, že pomsta je vždy volbou mezi touhou po odplatě a možností odpustit. Ale kdo má skutečně „možnost odpustit“? Často se pomstě vyhýbáme ne z důvodu morální převahy, ale z bezmocnosti. Možná je ten, kdo usiluje o pomstu slabší, neschopný jednat nebo prostě časem zapomene. Člověk je od přírody sobecký a malicherný tvor. Pokud dostane příležitost, pohltí druhého.

Důležitější však je, zda dokážeme najít pro svou vrozenou pomstychtivost pozitivní využití. Dokážeme-li tuto vlastnost, která nás činí mstivými, využít správným způsobem, přestává být pomstou a stává se formou výchovy.

Jak to funguje? Pokud například dva lidé hrají šachy a jeden z nich druhého neustále převyšuje, nemusí mít prohrávající hráč pocit, že je mu ubližováno. Místo toho si může uvědomit, že ho lepší hráč učí. Stále se však bude cítit nepříjemně, protože vítězný hráč je ve hře lepší. Pocit méněcennosti přetrvává i bez zlého úmyslu.

Jak tedy přejít od malicherné pomsty k větší motivaci k růstu? Jak přejít od vyřizování účtů ke skutečnému zlepšení? Musíme provést jiný druh kalkulace. Předpokládejme, že mě někdo chce vidět jako neúspěšného, chudého nebo zlomeného. Skutečné vítězství spočívá v dosažení stavu, kdy mi tento člověk bude závidět můj úspěch. Místo abych plýtval energií na odplatu, měl bych se soustředit na to, abych se pozvedl, stal se silnějším, úspěšnějším a moudřejším. To samo o sobě už slouží jako konečná odpověď.

Kromě toho musím uznat, že újma, která mi byla způsobena, je ve skutečnosti prospěšná. Aniž bych si to uvědomoval, můj protivník mě postrčil kupředu a donutil mě růst. Měl bych se ohlédnout zpět a říct: „Děkuji ti, že jsi mi to udělal!“.

Toto uvědomění promění pomstu ve výchovný proces. Ten, kdo se mi snažil ublížit, mě nyní vidí, jak se zvedám, a ocitá se pode mnou. A když mu řeknu: „Doufám, že i ty se dokážeš povznést sám nad sebou, tak jako já,“ je to ten pravý knokautový úder. V tom spočívá opravdové „vzrušení z boje“.