Proč je štěstí nepolapitelné

Mnoho psychologů se domnívá, že trvalé štěstí je fantazie, že i když jsme šťastni, je to jen na chvíli. Například Mandy Kloppersová, kognitivně behaviorální terapeutka z Velké Británie, píše o štěstí následující: 

„Všichni jsme naučeni věřit, že štěstí je dosažitelná věc.“ Nicméně  „Tato mylná představa je důvodem, proč je štěstí nepolapitelné. Štěstí není konzistentní stav, je to spíše prchavý pocit, který vás přepadne. … Na zvláštní okamžik si uvědomíte, že se cítíte opravdu v klidu a všechno ve vašem světě je v pořádku. Udržet tento stav však není možné.“

Profesor psychologie Frank McAndrew navíc v časopise Psychology Today píše, že od 60. let 20. století „byly publikovány tisíce studií a stovky knih, jejichž cílem bylo zvýšit pohodu a pomoci lidem vést spokojenější život. Proč tedy nejsme šťastnější? Proč míra štěstí, kterou si sami udáváme, již více než 40 let stagnuje? Takové snahy o zlepšení štěstí by mohly být marným pokusem plavat proti proudu, protože ve skutečnosti jsme možná naprogramováni tak, abychom byli většinu času nespokojeni.“

Ve skutečnosti jsme naprogramováni k tomu, abychom byli nespokojení nejen většinu času, ale neustále. Naši mudrci to uvedli již před tisíci lety, když napsali v midraši: „Člověk neodchází ze světa s polovinou svých přání v ruce, neboť ten, kdo má sto, chce dvě stě, ten, kdo má dvě stě, chce čtyři sta.“

Pocit, že je v našem světě všechno v pořádku, jak říká Kloppers, je však možný, a to dokonce trvale. Abychom ho však dosáhli, musíme vědět, co hledat. Ve skutečnosti se zdá, že jediným důvodem, proč jsme „naprogramováni k nespokojenosti“, je to, abychom byli poháněni k dalšímu hledání, dokud nenajdeme harmonický stav, ve kterém zůstaneme šťastní.

Jde o to, že člověk nemůže být v klidu nebo mít pocit, že je v našem světě „všechno v pořádku“, zatímco zbytek světa se tak necítí. My, celé lidstvo a vlastně celá realita, jsme jeden systém. Můžeme se cítit dobře, když je nějaký orgán v nás nemocný? Může stroj fungovat dobře, když je jedna z jeho částí porouchaná? Skutečnost, že si myslíme, že můžeme být šťastní, a dokonce očekáváme, že to vydrží, svědčí o úrovni naší nevědomosti o naší propojenosti. Kdybychom si uvědomili, jak jsme všichni propojeni, ani ve snu by nás nenapadlo být šťastní, nebo dokonce spokojení, dokud by se tak zároveň necítil každý člověk na světě a každá existující bytost. Může to být těžké zjištění, ale uvědomit si to je prvním krokem k dosažení štěstí.

Když si uvědomíte míru propojenosti všech částí reality, pochopíte, že smysl života se netýká jednoho člověka, ale všech a každé věci dohromady. Smyslem života je uvést všechny části reality do harmonie. Štěstí tedy není cílem samo o sobě, ale je výsledkem dosažení harmonie mezi všemi prvky reality.

Okamžiky štěstí, které dnes pociťujeme, jsou pomíjivé, ale vzácné. Připomínají nám pocity, které můžeme v životě zažít, a zároveň nám ukazují, že tam ještě nejsme. Tyto okamžiky jsou cenné ne proto, že se cítíme dobře, ale proto, že nám připomínají náš konečný cíl: harmonii mezi všemi částmi reality, kdy každá část dává i přijímá současně, je zcela uspokojena a zároveň zcela uspokojuje.

V takovém stavu ztrácíme pocit vlastního já, protože se do všeho rozpouští. Jakmile se v něm ocitneme, uvědomíme si, že nejsme jen částmi reality, ale že ji děláme takovou, jaká je; jsme jejími mistry, služebníky, dobrodinci i příjemci zároveň.