Píseň písní. Chvalozpěv na věčnou lásku

Píseň písní krále Šalamouna je snad nejpůsobivějším dílem o lásce. Ale komu byly tyto pozoruhodné verše věnovány? Bylo by možné, aby je král Šalamoun jako kabalista věnoval pozemské lásce?

Píseň písní krále Šalamouna je snad nejpůsobivějším dílem o lásce. Stačí se podívat na seznam uměleckých děl napsaných na základě citátů z Písně písní, abychom pochopili rozsah vlivu tohoto díla na city a představivost člověka od doby jeho napsání až do našich dní.

Nedokonalost pozemské lásky

Z pohledu kabaly je Píseň písní věnována člověku, který již cítí, že celý život a celá příroda je láskou a že pravidlo „miluj bližního svého jako sebe samého“ je obecnou silou vládnoucí světu. Je to člověk, který již ve svém vývoji dospěl k pochopení a uvědomění, že je obklopen pouze dobrem a celá skutečnost je od počátku uspořádána v souladu s konečným cílem – jímž je dosažení dokonalosti.

A dokonalost není jednání pod vlivem hormonů, které obvykle nazývám láskou: prožívám-li z něčeho potěšení, říkám, že to miluji. Taková láska je sobecká a takovou láskou pouze ničíme svět. Vždyť pro to, abychom dosáhli toho, co je pro nás dobré, a vyhli se tomu, co je pro nás špatné, používáme všechny možné prostředky až po války, které mohou vést ke zničení celé planety.

Ukazuje se tedy, že naše láska je ze své podstaty chybná. Mohl tedy král Šalamoun věnovat tak vznešené verše takovéto lásce?

Jiná láska

Člověk se musí povznést k úplně jiné lásce – k jednotě. K jednotě se vším: s neživou přírodou, rostlinami, zvířaty i lidmi – povznést se nad svůj přirozeně egoistický postoj k nim. Pak skutečně pocítí, že je obklopen pouze láskou. Věčnou, bezmeznou, dokonalou.

Z takové lásky vychází Píseň písní: „Ať mě líbá polibky svých úst.“ To znamená, že jsem již spojen s celou přírodou a začínám zkoumat, jak dále rozvíjet láskyplné vztahy.

Píseň písní mě hned od počátku pozvedává na velmi vysokou úroveň: uvědomuji si, že jsem povinen dodat světu, co mu chybí. My lidé v něm doposud existujeme antagonisticky, jak je řečeno: „srdce člověka je zlé od jeho narození“.

To znamená, že místo toho, abych využíval svět kolem sebe ke svému vlastnímu dobru, musím jednat tak, aby bylo dobře světu. Láska se tedy projevuje tím, že všem přeji dobro, chci, aby se všichni cítili dobře.

Takto se prozatím chováme pouze ke svým dětem – neustále přemýšlíme, co bychom k péči o ně mohli ještě přidat, čím bychom je naplnili, aby se cítily dobře. To je projev pravé lásky. Netěším se z něčeho nebo z někoho, jak tomu v našem životě obvykle bývá, ale z toho, že je danému člověku dobře.

Proč ale tak vznešený, duchovní vztah člověka ke světu král Šalamoun vyjádřil ještě i formou vztahu muže a ženy?

Jde o to, že pro vyjádření duchovní lásky člověka prostě nemáme jiná slova. Jaká jiná slova mohu najít, abych popsal své pocity? Pouze tato: obejmout, políbit, potěšit… To je jazyk, kterému rozumíme, když chceme vyjádřit svou péči o člověka.

Pravá ruka mě objímá

Král Šalomoun popisuje stav jednoty těmito slovy: „Jeho levá ruka je pod mou hlavou a jeho pravá ruka mě objímá“. To znamená, že jednota je pod vlivem dvou sil, které v nás existují: negativní a pozitivní.

Negativní silou, silou na levé straně, jsou mé nenaplněné touhy a potřeby druhých lidí, snaha využívat druhé pro své potěšení. Navzdory tomu však musím bližního naplnit pozitivní silou dávání, silou z pravé strany. Takže se svého bližního držím levou stranou, negativní, a naplňuji ho pravou stranou, pozitivní. Objímání a naplňování lze provádět pouze dvěma „rukama“.

Kdybych neměl egoistický počátek, bližního bych vůbec necítil. Neživá příroda, rostliny a zvířata bližního necítí. Cítí pouze sebe: musí zaútočit na svou kořist, aby se nasytila, a zda je to pro oběť dobré, nebo špatné, jim není známo.

Naše přirozenost je však uspořádána tak, že cítíme, čím způsobujeme zlo jiným lidem. Navíc jim zlo chceme přivodit vědomě. Chci svého bližního ponížit, chci nad ním panovat, chci být chytřejší, sebevědomější, bohatší. Právě to mi přináší potěšení.

Ale schopnost cítit bližního ve mně zároveň může rozvíjet další vlastnosti, přivést mě ke správnému využití mé přirozenosti. To je to, co je naznačeno ve slovech „jeho levá ruka je pod mou hlavou“. To znamená, že se levou stranou bližního držím, chci pochopit, co mu chybí, ale nyní ho již nechci využít, můj vztah k němu je dobrý. Svůj zlý počátek používám k tomu, abych porozuměl touhám bližního, a pak ho objímám svou pravou rukou.

Takto mě zlý počátek vede k nápravě: povzbuzuje mě, abych zjistil, co můj bližní má a jak mu to vzít, abych pocítil potěšení z toho, že to ztratil. Ale já se nad svou přirozenost pozvedávám a naplňuji ho svou láskou.

Tento nový pocit mě ovládne a naplní do té míry, že už necítím sám sebe. Cítím pouze lásku, která mě naplňuje, a ne sebe sama jako přijímajícího tuto lásku. A pozvedávám se k pocitu veškeré přírody jako celku, k pocitu univerzální, vše naplňující lásky. A to je bod nejvyššího spojení, splynutí s celou přírodou, se Stvořitelem.