Osamělost uprostřed davu: proč se před sebou skrýváme

Kdysi se lidé po práci vraceli domů a trávili čas se svými blízkými. Společně večeřeli, povídali si a hráli si s dětmi. Byly to vzácné chvíle radosti, klidu a pocitu skutečného domova. Doba se však změnila – a spolu s ní i lidé.

Současné tempo života mnoho z nás vyčerpává natolik, že rodina, která bývala místem odpočinku a načerpání sil, se někdy může stát dalším zdrojem únavy a napětí.

Past osobního prostoru

Pro mnohé se domov a rodina staly umývárnou, převlékárnou, jídelnou, obývákem s televizí a ložnicí. Neplatí to pro všechny, ale duch rodiny se postupně vytrácí. Odráží se to i na dětech: milovaný potomek přijde domů, vezme si talíř s jídlem a odejde k sobě do pokoje, na dveřích s nápisem: vstup zakázán… Každý ve svém koutě bytu, života, vztahů, tak dnes běžně vypadá rodina.

Vzájemné odcizení se pro mnohé z nás stalo běžnou součástí života. Žijeme, abychom chodili do práce, a volný čas zaplňujeme nejrůznějšími náhražkami skutečného naplnění. Jako bychom se stali otroky životního stylu, který nás vzdaluje od nás samých i od druhých. Často jsme natolik pohlceni každodenním koloběhem, že nám nezbývá prostor ani síla zastavit se, pozvednout hlavu a zamyslet se nad tím, zda je možné žít jinak.

Zablokovali nám dveře vedoucí k srdcím, ke společnému životu, k vnitřnímu sblížení a povznesení se nad každodennost, která nás uvrhuje do zapomnění. I se všemi zprávami, které běží pořád dokola.

A ještě horší je, že se nám to vyhovuje. Den za dnem, jeden jako druhý, naše „samota uprostřed davu“ je příjemná. Neznáme nic jiného. Ztracená generace, utíkáme od tepla a světla dobrých vztahů do vydýchaného pološera „osobního prostoru“.

Základ harmonie v životě

Připomeňme si vzájemnou úctu, lásku, hřejivé spolubytí. A naučme se tím znovu žít. Právě v této nelehké době potřebujeme skutečnou psychologickou podporu: nové poznání, nové dovednosti, učení se dobrému soužití a zdravému vztahu k lidem kolem nás. Na počátku teoretická výuka, pak její postupný přechod do praxe. Tam proniká do srdcí a našim vztahům přináší skutečně pozitivní obsahy.

Člověk sám prostě nemůže být šťastný. Takové štěstí je pouhý sebeklam, cesta nikam. A abychom nezabloudili, musíme začít od základů: je třeba vědět, proč žijeme a co chceme od života. Politika ani nejrůznější ideologie nemají skutečnou odpověď. Vnucují nám pouhé náhražky vedoucí k nepřátelství, k nenávisti a válkám. Musíme najít správnou, dospělou odpověď.

A tu nedostaneme jen tak. Nejprve musíme pochopit Přírodu, která nás zrodila. Její zákony a její požadavky. To je pevný základ pro dobrý život a blahobyt, pro jistoty dneška i zítřka, smysluplný a šťastný život rodiny i společnosti.

Vyšší cíl

Nad našimi osobními zájmy je ještě jeden, skutečný, společný cíl. Ten cíl nás spojuje namísto protivenství a učí nás žít jako sousedé a bratři. Díky němu pochopíme, jak být sami sebou a žít přitom ve prospěch druhých a nacházet v tom obrovské, neskonalé potěšení. Vždyť v rodině je odevzdávání neomezené.

Lidé potřebují tento průlom do budoucnosti, kde je podrží v těžké chvíli a nedovolí sklouznout do propasti nenávisti a zločinu. Aby se neztratili, aby zůstali tam, kde milují a jsou milováni.

Jak z toho ale udělat skutečnost?

Vláda nepomůže

Celá společnost se musí změnit. Přiznat své neduhy a zatoužit být lepší. Nezmění se nic, dokud sami nezatoužíme po niterném sblížení ve zdravých a nerozlučných vztazích. Ty ale nevzniknou samy od sebe jako filmová romantika. Budou plodem vědomého úsilí každého z nás zlepšit sebe i druhé.

Je třeba znovu budovat rodiny, společnost, pospolitost. Ano, ne každý se zapojí hned, ale proces je třeba spustit už teď. A kdo je toho schopen?

Vláda sama o sobě tím hybatelem není. Skutečný problém tkví v našem vlastním egoismu – v touze po moci, chamtivosti, marnivosti a sobeckosti, které prostupují celou společností. Právě tento způsob fungování má zájem na tom, abychom zůstávali v neustálém shonu, bez času zastavit se, nadechnout se a přemýšlet. Abychom neměli prostor vytvářet si vlastní pohled na svět, ale spokojili se s předem připravenou nabídkou názorů, informací a významů.

Pak se snadno stává, že naše spory, naše postoje „pro“ i „proti“ a náš zápal pro jednu či druhou stranu nakonec jen posilují samotný systém, místo aby vedly k jeho skutečné proměně.

Jediné východisko

Kolem a kolem, my nemusíme s nikým a za nic bojovat. Musíme nalézt shodu v tom, že jediné, co potřebujeme, je změnit sebe. A nejlepší způsob toho je, na vlastním příkladu společnosti ukazovat, jakou bychom ji chtěli vidět.

Dnes nepotřebujeme vnější, ale vnitřní změny, vzájemná přiblížení a uvědomění si společného problému a jeho společného řešení. Teprve až my konečně a definitivně pochopíme, že o všem rozhodují mezilidské vztahy, teprve pak budou muset změnit směr i politici.

To vše se může stát přirozeným a šťastným vyústěním, pokud se už nyní vydáme směrem k našemu společnému cíli. Teprve dosažením tohoto cíle – jednoty srdcí a štěstí pro všechny – může do našich životů vstoupit skutečný blahobyt, který nebude spočívat jen v materiálním dostatku, ale také ve vzájemné důvěře, sounáležitosti a vnitřním naplnění.