Od Čechova ke kabale: Hledání smyslu ve zdánlivě nesmyslném životě.

Nedávno mi jeden z mých studentů přečetl citát Antona Čechova a zeptal se na můj názor, protože se domníval, že myšlenky v tomto citátu jsou podobné myšlenkám v moudrosti kabaly.

„Tehdy mi nebylo víc než 26 let, ale dobře jsem věděl, že život nemá žádný smysl ani cíl, že všechno je klam a iluze. Podstata a výsledek života v těžké práci na Sachalinu se nijak neliší od života v Nice. Rozdíl mezi Kantovým mozkem a mozkem mouchy je také zanedbatelný. Nikdo na tomto světě není dobrý nebo špatný, všechno je absurdní a nesmyslné, takže k čertu s tím!“ (Anton Čechov „ Světla“)

Chápu, co Čechov vyjádřil, když mu bylo 26 let. V tuto dobu svého života zkoumal vše kolem sebe – své okolí, svůj vnitřní svět a pravděpodobně i znalosti, které získal z knih a dospěl k tomuto bezútěšnému závěru. To bylo shrnutí jeho dosavadního života.

Když se mladý člověk cítí pod tlakem ze všech stran a začne přemýšlet o nesmyslnosti života, správnou reakcí není poslat vše k čertu, ale pokračovat v tom, co se od něj vyžaduje. Správné je zavřít oči a jít dál.

Jak ale můžeme vědět, co se od nás vyžaduje? Existuje vyšší síla lásky a odevzdání, která od nás vyžaduje zvláštní úsilí. Tato vyšší síla je vyšší přirozenost, je mnohem moudřejší než my, a tak nám nezbývá než uposlechnout její volání a uznat, že se rozvíjí velký záměr, který přesahuje naše chápání.

Čechov srovnával tvrdý a vyčerpávající život na Sachalinu s poklidnou pohodou v Nice a došel k závěru, že mezi nimi není žádný podstatný rozdíl. Jak mohl dojít k takovému srovnání? Když totiž odstraníme povrchní vrstvy – tělesné pohodlí a smyslové požitky, nezůstane mezi našimi životy žádný rozdíl. Všichni jsme na stejné cestě, ve stejném boji, bez ohledu na to, kde se nacházíme.

Také já zastávám názor, že život – ať už na odlehlém ostrově, nebo v luxusním městě – zůstává v podstatě stejným. Pro svůj život požaduji jen velmi málo: místo k práci, tichou místnost, možná počítač. Tato jednoduchost je odrazem poznání, že to, na čem skutečně záleží, není vnější prostředí, ale vnitřní proces vývoje.

Také Čechovovo srovnání Kantova mozku s mozkem mouchy vychází ze skutečnosti, že oba fungují na základě stejné egoistické motivace – hledají maximální potěšení s minimálním úsilím. Ačkoli se zdá, že Kant zpochybňuje sám sebe a přemýšlí o svých činech, v podstatě se on i moucha řídí stejným základním principem. Rozdíl je v tom, že nám lidem, byl dán rozum, abychom objevili hlubší smysl své existence. Žít s rozumem je náročné. Vyžaduje neustálé zkoumání našich činů, jejich příčin a jejich souladu se silami, které je řídí. Tento druh života – život v rozumu, je skutečně obtížný, protože vyžaduje neustálé přemýšlení a ochotu vidět dál za hranice okamžitého uspokojení.

Nakonec nás naše cesta na úrovni člověka přivede k objevení smyslu života: dosažení podobnosti s přírodními zákony. To je náš jediný cíl, konečný bod všech našich snah a úsilí. Na rozdíl od mouchy, která postrádá svobodnou vůli a existuje pouze v rámci přírodních zákonů, které jsou jí přiděleny, my lidé máme potenciál povznést se nad svou přirozenost.

Čechovův citát obsahuje také postřeh, že „nikdo na tomto světě není dobrý nebo špatný“. Vyplývá to z jeho poznání, že lidé jednají v rámci své dané přirozenosti. Jejich jednání je nedobrovolné, diktované podmínkami a silami, které je obklopují. V tomto smyslu nelze nikoho obviňovat ani chválit. Takové uvědomění by však nemělo vést k pasivitě.

Správným postojem k životu je uvědomit si jeho přímočarou záměrnost. Život má smysl a je naší odpovědností ho odhalit. Tento smysl je v dokonalém souladu s konečným zákonem přírody: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ To je zákon lidského společenství a konečný cíl, o který musíme vždy usilovat.