Nepotřebujeme záchrannou brzdu

Když sledujeme děti pohlcené nejrůznějšími vychytávkami online světa, jen málokdy pomyslíme na rodiče smířené s touto situací. Vlastně, nejen smířené. Také oni žijí na obrazovkách.

Takový rodič vysedává s rozsvíceným displejem. Doma na gauči, v dětském parku na lavičce, v kavárně, v letadle tráví čas ve virtuálním světě. V důsledku toho se pozornost rodičů k dětem stává méně srdečnou, méně upřímnou, prchavou. Víc a víc nabývá podoby „protokolu vzájemnosti“, udržujícího pouze povinnou blízkost místo opravdového sdílení s dítětem v jeho světě.

Počítače dětem začínají nahrazovat rodiče. Je zřejmé, že generace, která si na gadgety sotva zvykla, ztrácí spojení s těmi, kdo na nich vyrůstají.

Nereptám kvůli tomu. Neobviňuji rodiče. Vždyť všechno je to jen k lepšímu.

Haló, jsem online, je tam někdo?

Co mohou dnešní rodiče dát svým dětem kromě „základního nastavení“ v dovednostech a postojích? Při pozornějším, hlubším zkoumání stále častěji zjišťujeme, že naši předkové nevěnovali pozornost rozvoji emoční inteligence dětí, vnímání, pochopení a ovládání vlastních pocitů stejně jako pocitů ostatních. Dnešní „nevychovaní“ rodiče jsou nablízku svým dětem na dohled, často ale ve stejnou chvíli na hony vzdáleni osamělému srdci svého potomka.

A není divu: sami se skrýváme ve svém egoismu a zamykáme dveře. Postrádáme cit k dítěti, cit k sobě navzájem. Láska v dnešním světě, to je dočasný přístup za omezených podmínek.

Proč tedy něco předstírat? Lepší se dětem nevnucovat, protože upřímně řečeno, ty se už přestěhovaly do reality za displejem. Zábava, učení, nákupy, komunikace, to všechno „tam“ je víc „in“. A my je odtamtud nevrátíme, leda silou.

Nejlepší, co pro ně můžeme udělat, je postarat se o čistotu online prostředí, kde se naše děti pohybují. Zbavit ho negativity, naplnit rozvíjejícím obsahem. Zábavnou, chytrou, citlivou a přitažlivou formou nechat růst potřebu sdílení, vzájemnosti a spolupráce.

Děti se usadily na síti a my tam musíme udělat generálku, aby byly v bezpečí, třebaže „na druhé straně“.

Mimochodem, i sami sobě pak lépe porozumíme.

Právě tady nás čekají překvapení.

Hudba budoucnosti

Při vyklízení „Augiášova chléva“, vytvořeného naší generací přijdeme na to, že naši mladí, od plínek živení počítačovou kaší, navyklí na virtuální rozhraní a nechávající za sebou „dávný“ svět před dvaceti lety, jsou vlastně v pořádku.

Nevyvíjíme se jen tak pro nic za nic. Vede nás Příroda. Vložila v nás nová přání a přivedla člověka k oknu z tekutých krystalů. K oknu zdánlivě malému, přesto zastiňujícímu vnější svět. Příroda nezná náhody, všechno má svůj řád. To není kritika. My se prostě vlakem řítíme od stanice ke stanici, ale cíl stále nikde. Ani nevíme, jak se jmenuje.

A teď to přijde: děje se něco úžasného. Dorůstající generace má možnost vybudovat si svět. Svůj svět. Celý svět. Děti jednadvacátého století nepotřebují řeky a moře. Hory a louky. Města mraveniště. Nacházejí se ve stavu přechodu.

Poprvé odkládají běžný svět vnucený nám živočišným tělem, jeho moc nad námi. A není třeba litovat. Jen ať zmizí z dneška jako nevratný proces. Budeme-li odporovat, zůstaneme jako dinosauři.

Zbývá plout s Přírodou, pochopit ji, vážit si jejích darů. Vývoj nám bere staré a nabízí novou realitu, možnost žít v ní. Hm, zdá se nám nepravá a zatím necítíme osvobození, jaké nám nabízí: nové obzory, lidem éru ducha?

A ke všemu je přirozené i to, že současné dítě to táhne sebou? V jeho podvědomí ožívá přitažlivost nového směru, odlet do budoucnosti. Neví to ještě, ale je připraveno. První nesmělé projevy, pokusy, ochutnávky postupně přerůstají v novou kvalitu.

Naše dítě si nehraje jen se svým tabletem. Hraje o své vlastnosti a postupně mění sebe sama. Přichází do souladu s nadcházející realitou, která se mu otevírá. Podstata není v pokročilé grafice ani v ohromujících VR simulátorech, ale v té úžasné, svobodné a bezedné možnosti vytvořit nový svět a své místo v něm.

Na dohled je zatím jen okraj mnohorozměrného obrazu nového světa. Teprve přicházíme k počátkům přechodné fáze stavby. Náš způsob možná je dětský a primitivní. Ale podívejme se dopředu na záměr Přírody dovést nás k vnitřním změnám, ke kvalitativně novému propojení, k vnímání skutečnosti neomezené „fyzikou“ egoismu. Uvidíme docela jiný svět, než známe. Ne vykreslený v pixelech, ale opravdový, duchovní, všelidský, sjednocující.

Nepodceňujme proto naše malé „nástupce“, snažme se pochopit, co ztělesňují a kam směřují. Pomůžeme tím jim i sobě.

A co pro nás zbývá ke vstupu? Stačí se přeprogramovat. To je ten úkol.