Nenasytný hlad člověka po moci

Od počátku věků touží lidstvo po moci. Od počátku věků narušuje boj o nadvládu poklidný život lidí. I dnes hlad po moci způsobuje zkázu a ničí nespočet životů. Moc mění lidi v tyrany.

Nemůžeme ji zlikvidovat, ale můžeme ji pozitivně využít. Pokud se to nenaučíme, zničí nás všechny.

Vůdce musí mít vůči druhým lidem vnitřní pocit pokory. Pokud vůdce nevnímá ostatní jako chytřejší, schopnější nebo zkušenější a moudřejší, nic mu nezabrání stát se tyranem. Pokora a určitý pocit podřazenosti však omezují ego a umožňují vůdci zůstat pozorným, vděčným a především pečujícím.

Dalo by se říci, že hlad po moci je základní lidskou vlastností. Chceme mít pod kontrolou vše kolem sebe. To platí nejen o nelítostných vládcích, ale pro každého člověka.

Hlad po moci je v nás přítomen od okamžiku, kdy se narodíme. Podívejte se, jak se miminka chytají všeho, co jim přijde pod ruku. I to je touha ovládat, držet se. To je základní stav naší touhy: Chci vlastnit a ovládat všechno, co vidím, chci to dostat pod svou vládu, abych měl vše pod kontrolou a vše ostatní se mi podřizovalo.

Jinými slovy, touha po moci začíná od nejzákladnějších potřeb a stoupá až do úrovně, kdy lidé kvůli své posedlosti po nadvládě ztrácejí schopnost správného úsudku. Počáteční touha je přirozená, ale u lidí se stává monstrem, které přináší katastrofu.

Problém není v tom, že něco chceme, ale v tom, že naše touhy přesahují úroveň, kdy je dokážeme vyvážit. Nakonec se z nich stávají touhy po získání nejen toho, co chceme pro sebe, ale hlavně zabránit druhým, aby získali to, co chtějí oni, a dovést je do stavu, kdy budou odkázáni na naši milost a nemilost.

Existují dvě základní síly: přitažlivosti a odpuzování. Ty se projevují na všech úrovních: fyzické, biologické, emocionální i morální. V celé přírodě se protiklady vzájemně vyvažují. V lidech síla přijímání roste z generace na generaci a roste po celý náš život, dokud se nevymkne rovnováze a kontrole. Abychom udrželi vlastní rovnováhu, ve které se zbytek přírody přirozeným způsobem nachází, musíme se naučit, jak na to.

Od útlého věku musíme děti učit o lidské přirozenosti, o tom, jak ji můžeme udržet pod kontrolou, jaké cíle bychom si měli stanovit a jak jich můžeme dosáhnout konstruktivním způsobem, který je výhodný nejen pro mě, ale i pro společnost. Musíme dětem ukázat, které společenské prostředí je pro ně dobré, které ne a proč, a vysvětlit jim, jaké škody může bezohledný egoismus napáchat.

Když lidé ovládají své ego, mohou ho využívat pozitivním a konstruktivním způsobem. Pokud takoví lidé touží vládnout a naučí se své ego ovládat, mohou se stát skvělými vůdci. Budou schopni odolávat zesilování a nafukování ega a místo toho, aby říkali „l’état, c’est moi“ (“stát je můj“), jak to dělal Ludvík XIV, budou cítit pokoru před privilegiem, které jim lid udělil, aby vládli moudře.

Vůdce musí mít vůči druhým lidem vnitřní pocit pokory. Pokud vůdce nevnímá ostatní jako chytřejší, schopnější nebo zkušenější a moudřejší, nic mu nezabrání stát se tyranem. Pokora a určitý pocit podřazenosti však omezují ego a umožňují vůdci zůstat pozorným, vděčným a především pečujícím.