Já tedy lituji, že jsem hodně pracovala a neměla dost času na syna a manžela již nyní ve svých 55 letech, ale ono to ani jinak nešlo. Pokud člověk není prazit, nemá rodiče, kteří by mu pomohli a musí se sám o sebe a svoji rodinu postarat, tak kdyby hodně nepracoval, skončí pod mostem.

Tohle mne zaujalo, cituji:"protože skutečně nevíme, co je dobré a co špatné, a tak musíme žehnat špatnému i dobrému a zároveň se snažit být dobrými.

Zdroj: https://laitman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=800084";

Takže nevíme, co je dobré ... ale musíme snažit být dobrými. Ups ...

Vtip je v tom, že nic není špatné.

O tom, čeho lidé před smrtí nejvíce litují, jsem četl celo knihu jedné Australanky, která pracovala jako ošetřovatelka starých lidí, kteří již klepali na dveře věčnosti, a právěm před svou ošetřovatelkou si otevírali své srdce.

Tu knihu jsem četl, ale jedna naprosto klíčová věc mi v ní chyběla. Hovořila pouze o tom, čeho tyto osoby litovaly směrem k vlastním životům. "Měl jsem méně pracovat, protože peníze nestojí za to, aby jim člověk obětoval příliš mnoho". Pokud už je tam reflexe k jiným lidem, tak pouze ta, co člověk měl udělat, ale neudělal, ale v knize to stále zůstává omezeno na určitou duchovní roivinu: "Měla jsem své sestře dát více najevo, že ji mám ráda".

Každý z nás však má na svém štítu i skvrny ve formě konkrétních provinění. Někdo více a jiný méně, ale nikdo nejsme zcela čistý. V té knize jsem však ani náznakem nenašel nějakou lítost, že jsem ublížil Jirkovi proto, abych frajersky udělal ramena před kolektivem, že jsem bratrance pomluvil před naším společným strýčkem, aby strýček ve své závěti pamatoval více na mne než na něho. V knize je lítost, že se lidé příliš hnali za kariérou, ale ta lítost je typu "nestálo za to obětovat tomu tolik času, který jsem mohl strávit třeba věnováním se svým koníčkům", tedy zase lítost směrem k vlastní osobě, ale když zůstaneme u té kariéry, není tam lítost "kvůli kariéře jsem nečestně intrikoval proti kolegům". Není tam lítost typu "měl jsem se přiznat, že jsem to rozbil já, a neměl jsem se mlčky dívat, jak to za to trestají Honzu." Není tam lítost typu "tu nalezenou peněženku jsem tehdy měl vrátit". Není tam lítost typu "měl jsem pomoci tomu pánovi, který tehdy v té tramvaji zkolaboval kvůli tomu vedru."

Je tam lítost pouze k tomu, že svůj život měli ti lidé prožít lépe a že kvůli nepodstatnostem jim unikaly důležitější hodnoty. Není tam lítost typu nečistého svědomí, tedy že "měl jsem se před těmi patnácti lety zachovat lépe k tomu Davidovi." Každý však máme na svém štítu i nějakou skvrnu takovéhoto typu.

Pane Slavomíre ono existuje několik typů lidí. Ti sobečtí bez špetky svědomí myslí na smrtelné posteli jen sami na sebe, že svůj život měli lépe prožít. Ti méně sobečtí s trochou švědomí a morálky odcházejí důstojněji, litují toho, že se vždy nechovali ke svým blízkým dobře a nebo jim ublížili.