Když naše dospělé děti vylétají z hnízda

Od chvíle, kdy se naše děti narodí, investujeme do nich vše, co můžeme, a přitom víme, že přijde den, kdy budou žít samostatný život. Tento přechod může být pro rodiny obtížný.

Jaký je tedy nejlepší způsob, jak udržet vztah s dospělými dětmi, co vyletěly z hnízda? Jak bychom se měli připravit dopředu, aby rodina zůstala i v této fázi nadále ve spojení?

Je přirozenou součástí života, že když naše děti vyrostou a pokročí, osamostatní se a začnou svůj vlastní život. Musíme mít stále na paměti, že naším úkolem je dát jim pocit bezpečí, uvést je do jejich budoucího života, aby cítily, že za nimi stojíme, ať se děje cokoli. Měla by existovat jasná záruka, že i když opustí náš domov, nikdy neopustí naše srdce. A takové ujištění bude opětováno.

Už od dětství je vhodné si u dětí zvyknout, že nikdy nenecháme uplynout den, aby nás naše děti nekontaktovaly. Nezáleží na tom, kde právě jsou a co přesně dělají, ale alespoň jednou denně nám zavolají, aby se ujistily, že se všem daří a jsou v pořádku. Nemusíme to být my, kdo jim volá, protože by mohly být zaneprázdněny a my bychom je mohli vyrušit. Je mnohem lepší, když si zvyknou volat nám. A tak když opouštějí domov a vyletí z hnízda, mají již tento zvyk v sobě vybudovaný.

Od nás rodičů uslyší, co se děje se zbytkem rodiny. Tímto způsobem bude spojení s rodinou udržováno.  Samozřejmě bude potřeba také udržovat fyzický kontakt, který by se měl stát pravidelnou rutinou. Domácí jídlo, které pro ně připravíme, aby si ho odnesly  s sebou domů, jim poskytne další pocit spojení s námi.

Obecně platí, že na fázi odchodu z domova do samostatného dospělého života je třeba se připravovat roky. Samostatnost se vyvíjí budováním atmosféry, v níž se děti učí cítit zodpovědně, dospěle a kde v podstatě fungují tak, jako by už dávno žily samostatně ve svém domově, přestože jsou stále s námi. A když konečně přijde den odchodu z domova, naším úkolem by mělo být poskytnout našim dětem pocit důvěry a bezpečí, pocit, že si poradí samy. Vždy tam budeme pro ně jako podpora, ale zodpovědnost přejde na ně.

Každý, kdo vyrostl v příliš rozmazlující domácnosti, kde se vše dělá za něj, si bude těžko zvykat na samostatný život. Takoví jedinci zůstávají hendikepovaní, nevědí, jak si zorganizovat základní věci jako jídlo, praní prádla a běžné životní povinnosti, nemluvě o složitých problémech, jako jsou dlouhodobé vztahy a založení vlastní rodiny Takový člověk se bude cítit nedostatečně vybavený vzít celý svůj život do vlastních rukou. Popravdě řečeno, pokud našim dětem neposkytneme dostatečné vzdělání předem, bude složité dohnat nahromaděný deficit v době, kdy vylétají z hnízda.

Co dělat, když se taková situace stane skutečností? Sedněte si s dětmi a sepište si něco jako průvodce pro život – co nejpodrobnější příručku, která bude obsahovat případy a jejich následky co dělat, když se věci dějí určitým způsobem,  jak se vypořádat s některými obtížemi, se kterými se pravděpodobně v životě setkají, a jak reagovat, když vyvstanou určité druhy problémů. Vše, co se jim nevstřebalo do mysli a srdce během dětských let, se tam musí vepsat teď.

Také my jako rodiče bychom měli být připraveni na novou situaci, kdy naše děti odejdou z domova, a nutnost žít v prázdném hnízdě. Když se odstěhují samy od sebe a nekomunikují s námi dlouhou dobu, budeme se pravděpodobně cítit velmi zraněni.

Možná nemáme právo cítit se ublíženě, poněvadž je to důsledek toho, jak jsme je vychovali. Jejich chování neznamená, že nám  chtějí ublížit, ale  je to nyní pouze naše ego, co vyžaduje jejich pozornost. Zřejmě jsme jim nedokázali vštípit dobré příklady zájmu o druhé a vzájemnosti ve vztazích.

Až přijmeme nedostatky  našich dospělých dětí a naši vlastní osamělost, můžeme jim ještě denně volat, abychom zjistili, jak se cítí, jestli něco nepotřebují, a nabídnout jim pomoc nebo dát dobrou radu. Po určité době, kdy si zvyknou, že jim voláme, můžeme jim říct něco v tomto smyslu: „Nevíme, jestli můžeme zavolat zítra, ale byli bychom moc rádi, kdybyste zavolaly vy nám.“ A tak se postupně vytvoří návyk na vzájemnou vazbu.

Stručně řečeno, je přirozenou součástí života, že když naše děti vyrostou a pokročí, osamostatní se a začnou nový život samy. Co potřebujeme mít vždy na paměti, je, že naším úkolem je dát jim pocit bezpečí, vedení pro jejich budoucí život a pocit, že vždy stojíme při nich, stůj co stůj. Měla by tam být jasná záruka, že i když opustí náš domov, nikdy neopustí naše srdce. A takovéto ujištění bude opětováno.