Kdyby se zvířata chovala jako lidé

Lidé stojí na Zemi na vrcholu vývojové pyramidy. Přesto rychle směřujeme k naprosté bezmoci – tváří v tvář extrémním klimatickým jevům, neustupujícímu viru, slábnoucí obratnosti politiků a stupňujícím se sociálním rozporům.

Zdá se, že nejen civilizace, ale celý svět se postupně rozpadá ve švech.

Budeme-li hledat viníka, žádného nenajdeme, kromě nás samých. My jsme ti provinilci. Nejenže jsme nejhorší; jsme jediným negativním prvkem na planetě. Nebýt nás, všechno by vzkvétalo, bylo poklidné a mírumilovné.

Představte si, co by se stalo, kdyby se zvířata chovala jako lidé! Masožravci by zabíjeli svou kořist pro zábavu a pro chloubu, dokud by nezbyla žádná, kterou by se potom mohli živit. Případně by býložravci sežrali všechnu trávu, dokud by i oni nezemřeli hlady nebo by jim nepraskl žaludek.

Kdyby se zvířata chovala jako lidé, odepřela by jiným druhům přístup k pastvinám nebo loveckým teritoriím jen proto, aby si udržela moc a kontrolu. Zvířata by proti sobě bojovala ne proto, aby se uživila, ale aby ponížila jiné druhy, nebo prostě jen tak ze sportu. Jakmile by se dominantní druhy dostaly k moci, bojovaly by mezi sebou nejen o nadvládu, ale zabíjely by se navzájem i proto, aby zabránily tomu, aby potomci jejich rivalů pro ně v budoucnu představovali hrozbu. Ve válce o nadvládu by také zabíjeli svá mláďata, aby si připomněli, že jsou největší borci všech dob.

Tato „zvěrstva“, vymyšlená o zvířecí říši, jsou realitou našeho každodenního života. Proto z kolapsu tohoto našeho světa nemůžeme obviňovat nikoho jiného než sami sebe.

Chceme-li zachránit sebe i naši domovskou planetu, musíme sáhnout mnohem „hlouběji“ než jen změnit zdroje energie a omezit používání plastů. Musíme sáhnout do své vlastní přirozenosti a napravit zlo, které se skrývá v každém z nás. To je naše jediná šance na přežití.

Změny, které musíme provést, nejsou jen změnou v chování; jsou to korekce našeho ega, našeho pravého já. Ve svém současném, nenasytném způsobu myšlení je naše přirozenost připravena pohltit cokoliv – a všechno, dokud z ní nic nezbyde.  Spoušť, kterou po sobě zanechává, zničí nás i naše potomky.

Myslíme si, že jsme nejchytřejší bytosti, ale zvířata vědí, že je jejich prostředí živí, zatímco my ho využíváme, jako by v něm byla nekonečná hojnost. Podřezáváme si větev, na které sedíme, a přitom své chování definujeme jako „pokrok“.
I když můžeme jasně vidět svou hloupost, chybí nám odhodlání změnit směr. Protože jsme tak bezmocní, naší jedinou možností je čerpat sílu a povzbuzení jeden od druhého.

Pokud společně začneme usilovat o změnu našich hodnot z vykořisťovatelských na ohleduplné a ze zneužívajících na pečující, změníme naše sociální prostředí, které pak změní naše myšlení. To, a pouze to, nás přiměje změnit naše chování jak vůči sobě navzájem, tak i vůči zvířatům, rostlinám, půdě a ovzduší. Proto je změna našich vztahů, našeho přístupu k sobě navzájem, jediným způsobem, jak zachránit tuto planetu i sebe sama a dát našim dětem naději do budoucna.