Kdy nastoupí komunismus?

Pracuj, jak můžeš a dostávej, kolik potřebuješ. Komu by se to nelíbilo? Spravedlivá společnost, ve které jsou si všichni rovni, kde nejsou ani chudí, ani bohatí. A ne až někdy, ale doslova za dvacet let.

Právě to slíbil první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov na XXII. sjezdu KSSS v říjnu 1961, když prohlásil: „Současná generace sovětských lidí bude žít v komunismu!“

Od stanovené lhůty přechodu ke komunismu uplynulo téměř padesát let. Komunismus však nejenže nenastal, ale byl odsunut mezi jiné utopie. A v některých zemích je tato ideologie dokonce stavěna na roveň nacistické a zakázaná státem.

Proč tedy uskutečnění ušlechtilých cílů skončilo v Sovětském svazu naprostým neúspěchem? Co se stalo?

Komunismus nebo diktatura?

Především bych neřekl, že to, co se v Sovětském svazu snažili vybudovat, bych nenazval komunismem. Byla to diktatura. Carské Rusko, to byla feudální společnost s převážně negramotným obyvatelstvem. Chudí rolníci byli připoutaní ke své půdě a na revoluci neměli pomyšlení. A komunismus? Takové slovo vůbec neznali.

Pro převážnou část dělnické třídy znamenal komunismus především odstranění bohatých vykořisťovatelů a předání továren dělníkům. „Mír chýším, válku palácům!“ U toho končil odvěký ruský sen rolníků a dělníků o spravedlnosti.

Karl Marx však ve svých dílech ne náhodou upozorňoval, že před budováním komunismu je nutné projít určitým stupněm společenského vývoje. Komunistická společnost má totiž být především společností uvědomělou, v níž jsou všichni jako jedna rodina navzájem spojeni.

Každý vnímá ostatní jako svoji součást a nestará se na prvním místě o svoje potřeby, ale o potřeby druhých. K tomu je však třeba, aby člověk jasně porozuměl své přirozenosti a zároveň cíli, k němuž má dojít.

Od „já“ k „my“

Dnešní člověk je pravým opakem člověka budoucnosti. Stará se především o sebe a svou rodinu. Pokud na druhé bere ohled, pak jen proto, že mu mohou pomoci nebo naopak hatit jeho plány na dosažení vlastního blahobytu.

A do takového způsobu života mu najednou někdo vstoupí a řekne: „Musíš si uvědomit, že ty a s tebou celé lidstvo tvoříte jeden celek.“

To znamená pochopit a přijmout zákon přírody, podle kterého máme dospět do stavu jediné rodiny. A dokonce ještě dál: rodinný status dnes přece často bývá záležitostí pouze materiálního propojení, jenže tady jde o víc, jde o naše vnitřní spojení. Ne na fyzické úrovni, ale na úrovni hluboké vnitřní jednoty, kdy člověk necítí „já“, ale „my“ a toto „my“ tvoří jeden celek.

Jinými slovy, potřebujeme projít vnitřní změnou pohledu na svět. To nelze uskutečnit v krátké době ani násilím, ani přesvědčováním. K tomu můžeme dojít jen díky dlouhodobému procesu výchovy.

Namísto nomenklatury výchova

Výchova dítěte od narození po dospělost trvá alespoň pětadvacet let. To víme. Co to ale bylo za výchovu v Rusku, kde se takzvaný komunismus prosazoval násilnými metodami, revolucí a krutou občanskou válkou mezi různými vrstvami obyvatelstva?

Nakonec to vyústilo v teror, autoritářství a represe vůči odpůrcům. Není divu. Prázdné výzvy, aby se lidé vzdali egoismu a osobního prospěchu, nefungovaly.

Lidé byli svědky toho, jak na místo aristokracie a buržoazie nastoupila nomenklatura se svými zvláštními příděly, uzavřenými prodejnami, státními rekreačními sídly a přístupem k zahraničnímu zboží.

V této situaci se nepodařilo vybudovat nejen komunismus, ale ani socialismus.

Vysoké ideály a pragmatická skutečnost

První revolucionáři s čistými úmysly a vysokými ideály byli připraveni pro dosažení vznešených cílů obětovat sami sebe.

Jako student v Leningradě jsem žil v podnájmu u staré revolucionářky. Vyprávěla mi, jak stávala v mrazu, třásla se zimou a rozdávala pirožky vojákům, kteří odjížděli na frontu. Ani ji nenapadlo vzít si jeden pro sebe, přestože sama měla hlad.

Lidé nemysleli na sebe. Jejich ideálem byla revoluce. Ta revoluce, která pak začala své vlastní děti požírat.

Je třeba říct, že šlo o přirozený proces: ideály ženou náš egoistický svět kupředu, ale po nich přichází úplně jiná vlna — pragmatická. Ta začne ideály podřizovat sama sobě a jednat podle běžných egoistických zákonů.

Komunismus podle zákonů Vyšší přírody

Ať chceme, nebo nechceme, ke komunismu svět nevyhnutelně dospěje. Tímto směrem nás tlačí globalizace i evoluce. Vybudovat jej však lze pouze podle zákonů Vyšší přírody — nikoli násilnými metodami, ale prostřednictvím duchovní výchovy. Její principy už před tisíci lety popsali kabalisté. Hlavní z nich zní: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“

Ano, právě tento princip, často vnímaný jako krásné, ale pouhé heslo, je vpravdě praktickým základem komunismu. Jen ne sovětského, ale kabalistického. Takového, který přivede z teorie do každodenní praxe zásadu „ od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“.

Potom nikdo nebude jednat z donucení, ale z vnitřní potřeby a přání srdce.

V kabalistických pramenech je podrobně napsáno, jak přesně k tomu dojde a jaké podněty pro to člověk nalezne. To však je téma na samostatný článek.