Je něco špatného na tom mít prázdné srdce?

Jeden z mých studentů mi nedávno předložil citát súfisty Hazrata Inayata Khana, ve kterém vyjádřil potřebu vyprázdnit naše srdce, aby do něj mohla vstoupit nádoba vhodná pro duchovní hojnost:

„Ten, kdo se naučí kráčet po duchovní cestě, musí se stát prázdným pohárem, aby se do jeho srdce mohlo vylít víno hudby a harmonie.“ – Hazrat Inayat Khan

Vystihl to dobře. Je pravda, že pokud je naše srdce čili naše ústřední egoistická nádoba prázdná a může se naplnit harmonií světa, pak je pozitivní.

Naše srdce je v současné době plné sobeckých tužeb, proto jej potřebujeme vyprázdnit. Můžeme tak učinit, pokud si uvědomíme, že naše touhy jsou nakonec prázdné samy o sobě, to znamená, že nejsou schopny nás naplnit a vzít nás na cestu, která vede k pravé a věčné formě naplnění.

Dosáhnout tohoto vyprázdnění srdce je složitý proces, ale lidé k němu nakonec dospějí, protože jiná cesta neexistuje. Zákony přírody nás vedou k celistvosti a rozvíjejí nás, abychom postupně pochopili, kdo jsme, v jakém světě žijeme a jak můžeme dospět k pravému, věčnému a dokonalému stavu.

V tomto procesu hraje klíčovou roli naše vnímání utrpení a smrti. Kdybychom neměli pocit, že umíráme, byli bychom jiní. Skutečnost, že umíráme, nás vede k různým způsobům myšlení a k tomu, že se dostáváme do určité slepé uličky. V zásadě však skutečně postupujeme k pochopení, že žádná smrt neexistuje.

Až k takovému pochopení dospějeme, začneme se k sobě, ke světu i k přírodě chovat jinak. Potom se všechno změní. Život se pak stane svobodným a jednoduchým.