Je Macron evropský Mojžíš?

Stabilita a bezpečnost nejsou synonyma dnešní Evropy. Možný teroristický motiv za útoky v tramvaji v Nizozemí, při kterém zemřeli tři lidé;

„bombová hrozba“ v Bruselu, která byla planým poplachem, ale zvýšila napětí poblíž sídla Evropské unie a donutila k evakuaci budovy; bující antisemitismus a neonacismus napříč Evropou – to je stručný přehled reality současné Evropy.

Jaký druh vedení je zapotřebí k tomu, abychom urovnali palčivé problémy kontinentu?

Co se týče sociopolitického spektra, poté co protest Gilets Jaunes’ (Žluté vesty) uvrhl hlavní město Francie do stavu anarchie, úřady vyhrožovaly, že by takové demonstrace mohly být zakázány, pokud se opět zvrhnou v násilí. V důsledku trvající turbulence a selhání při jejím zvládnutí bylo propuštěno vedení Pařížské policie. Během čtyř měsíců, kdy se hnutí začalo stavět proti navyšování daní z pohonných hmot, protesty proti tomu, co je považováno za elitářskou politiku prezidenta Emmanuela Macrona, se již zvrhly v nepokoje a vandalismus.

Nejspíše ve snaze překonat narůstající tlak, který zažívá, se prezident Macron snaží stavět do pozice Evropského vůdce prosazováním ideálu sjednoceného kontinentu pod frází „Evropská renesance“. Jeho návrh, jak dosáhnout tohoto vznešeného cíle, byl nedávno publikován ve 28 předních novinách napříč Evropou. V otevřeném dopisu Evropanům píše, že „nikdy od druhé světové války nebyla Evropa tak potřebná. A přitom ještě nikdy nebyla Evropa v takovém ohrožení.“ Navrhuje založení Evropské agentury pro ochranu demokracie k boji proti fenoménu fašismu na kontinentu, pohraniční policii a společný azylový úřad pro všechny země EU, aby se zlepšila společenská práva občanů a usnadnil se obchod mezi členy EU. Navíc k těmto opatřením – a jako snahu o sjednocení – Macron kritizuje britské rozhodnutí Brexit o vystoupení z EU.

V pozici, kterou Macron zaujal, se spolu rozcházíme. Nesprávné pochopení vůle k odporu proti společenskému rozkladu Evropy jako probuzení renesance sjednocené Evropy nadělá s největší pravděpodobností více škody než užitku. Proč? Jak řekli mudrci kabaly, je to proto, že: „rozptýlení hříšníků je dobré pro ně a dobré pro svět.“ (Mišna, Sanhedrin 71b) Hříšníci jsou podle moudrosti kabaly vlastně skupinou lidí, kteří dovolují egoistické povaze, aby je ovládala a nadále rozdělovala. Řečeno jinými slovy, Evropská unie je pouze plášť na falešnou jednotu.

Dokud Evropané nejprve nepotlačí a neuvedou do rovnováhy svůj egoismus – individuální prospěch na úkor ostatních, nebude možné, aby spolu žili v míru, jak dokazují stovky krvavých bitev a válek, které je sužovaly po celou dobu jejich historie. Bez silných zemí, jakými jsou Rusko a Spojené státy, kontinenty Afrika a Střední východ, které na Evropský kontinent vyvíjejí tlak ze všech směrů, Evropané by se mezi sebou už dávno zničili. Tyto vnější výzvy je donutily k určité formě vratké jednoty.

Bohužel, Macronova výzva není nic jiného než trik k získání ekonomického a politického prospěchu. Uvnitř tohoto volání nevidím žádného Mojžíše současnosti, který by vedl svůj lid k stabilnímu a bezpečnému společenskému řádu. Naopak, egoismus, coby síla skrytá za nerovnováhou celé společnosti, postupně narůstá mezi vůdci i lidmi všeobecně, a to nejen v Evropě, ale po celém světě. Zároveň se lidská společnost ukazuje jako globální a integrální systém, který svazuje spolu národy, ekonomiky i kultury. V důsledku toho mají problémy v Evropě, Americe i Asii společný kořen: omezený a krutý egoismus. Jeho řešení zůstává také stejné. Metodou na překonání tohoto egoismu je takové vzdělávání, které bylo vytvořeno právě k tomu, aby se tento problém podařilo vyřešit. Macron však tuto metodu nezná.

Dokud nebude zaveden takový vzdělávací plán, evropské hlasy, které naléhají na zpřísnění zákonů proti zločincům, kteří ohrožují vnitřní bezpečnost Evropy, jsou správné. Navíc kdokoli projevující nenávist, pobuřování nebo násilí vůči druhým, by měl být vypovězen. Liberální přístup, který věří v to, že je možné asimilovat každého přistěhovalce prostřednictvím všeobecného smýšlení, je mnoha imigranty považován za slabost, kterou lze využít. Rostoucí sbírka přistěhovalců z různých národů a kultur je receptem na rostoucí neklid, dokud se nenajde správný absorpční proces.

Efektivní integrační proces by nezakládal vymazání kulturní jedinečnosti každého přistěhovalce. Místo toho by se každý nově příchozí – a stejně tak i evropští občané – učili, jak se sjednotit na společném základě nad jejich odlišnostmi.

Jak se z EU může stát skutečně sjednocený blok? Lze toho dosáhnout především posunutím perspektivy. „Evropa jako jedna rodina“ by měl být slogan uvedený na vlajce kontinentu. To je duch pokroku, který má rozkvést ve skutečně sjednocené Evropě. Pokud Macron a světoví vůdci chtějí získat velký respekt a zanechat trvalý odkaz, musí zavést vzdělávací systém, který sjednotí všechny evropské občany. Musí šířit takového ducha jednoty, který by každému vdechl pocit, že není rozdíl mezi Němcem či Španělem, křesťanem či muslimem, původním obyvatelem nebo přistěhovalcem. Všichni se rodíme nazí a nahé nás také pohřbí. Je to právě naše společné lidství, které by nás mělo sjednocovat nad vším ostatním.