Je čas změnit naše myšlení o našich dětech

Podle studie zveřejněné 20. července 2021 v časopise Journal of Adolescence došlo v posledních několika letech k výraznému nárůstu osamělosti mezi teenagery ve školách.

Studie s názvem „Celosvětový nárůst osamělosti dospívajících“ napsaná uznávanou profesorkou psychologie Jean M. Twenge a několika dalšími vědci dospěla k závěru, že mezi lety 2012 a 2018 „osamělost dospívajících vzrostla v třiceti šesti z třiceti sedmi zemí. Celosvětově v roce 2018 uvedlo vysokou míru osamělosti téměř dvakrát více dospívajících než v roce 2000, přičemž velká část nárůstu nastala po roce 2012.“ Vědci však dodávají, že „i navzdory nedávném nárůstu… většina studentů sama neuvádí vysokou úroveň osamělosti.“

Jsou tedy dospívající osamělí nebo nejsou? Myslím, že problém není v tom, že jsou osamělí, ale v tom, že nerozumíme tomu, jak myslí a cítí, a proto jim často přisuzujeme emoční stavy, které nezažívají, protože si myslíme, že jsou jako my, ale oni nejsou.

Dnešní teenageři jsou moudřejší, citlivější a chápavější, než si často myslíme. Dívají se na nás, na to, co jsme dokázali (nebo nedokázali), na důsledky našich činů a vyvozují vlastní závěry. Nejsou tak nadšení jako my z akademických titulů, z cestování nebo z hromadění bohatství a majetku. Všechno je pro ně přístupné pouhým dotykem prstu na mobilním telefonu a oni nemají touhu něco dosáhnout, být „někým“, kterou jsme měli my. Vidí, jak „šťastné“ nás to udělalo a jaký svět jsme díky tomu vybudovali.

Když se dívám na svá vnoučata, nezdá se mi, že by trpěla. Je to nová generace s jiným charakterem. Pokládají pragmatické otázky; chtějí vědět, co získají ze všeho, co dělají, a když nedostanou uspokojivé odpovědi, objednají si dovoz pizzy a zůstanou doma se svými aplikacemi a hrami na sociálních sítích. V nejlepším případě si mohou pozvat jednoho nebo dva přátele, ale často komunikují s přáteli pouze přes sociální média.

Přesto skutečnost, že jsou sami, neznamená, že jsou osamělí. Někteří jsou osamělí a někteří ne, stejně jako jsme byli my. Být dlouhé hodiny sám 
pro ně neznamená, že jsou osamělí. Když jsme chtěli společnost, šli jsme ven. Když chtějí společnost oni, jdou na internet. Žijí v jiném světě, a čím dříve si to uvědomíme, tím snáze v něm budou růst.

Musíme je podporovat a starat se o ně, ale musíme je také nechat růst podle vlastních podmínek a jejich vlastním způsobem. Budou mít své výzvy jako my ostatní a budou potřebovat naši pomoc, ale nesmíme jim vnucovat naše vnímání světa, protože jim to pouze zabrání v rozvoji světonázoru, který potřebují mít v dnešní realitě, kde všechno je smíšené a propojené – fyzické i virtuální, místní a globální, individuální i společné.

Neznamená to, že bychom se neměli starat o to, aby se nevydali špatným směrem. Neměli bychom je však nutit jít naší cestou jen proto, že si myslíme, že naše cesta byla pro nás správná. Ve skutečnosti, pokud to byla správná cesta pro nás, když jsme vyrůstali, určitě není správné pro ně, protože svět, kde jsme vyrůstali my, již neexistuje; žijeme v jiném světě. Dnešní dospívající si proto musí najít vlastní cestu a my jim ji musíme pomoci hledat s důvěrou a vědomím, že mají záchrannou síť, na kterou se mohou v případě potřeby spolehnout.

Kromě výše uvedeného bych je naučil základy moudrosti kabaly. Moudrost kabaly je věda o propojování lidí, takže osvojení si zásad pozitivního spojení s lidmi může být v hyperpropojeném světě velmi užitečné. Myslím, že pokud přijmeme tento přístup, projdeme dospíváním našich dětí snadněji a příjemněji.