Hra na Boha

Život je plný her. Zvířata, miminka, děti, všichni si hrají. Když se z nás stanou teenageři, začínají jiné hry, které se postupem času stávají stále sofistikovanějšími.

Nasazujeme a sundáváme si masky osobností, které obdivujeme nebo které ovlivňují nás, a přitom ztrácíme kontakt s tím, kým jsme.

Hry jsou přirozeným prostředkem vývoje. Pomáhají nám připravit se na další úroveň našeho rozvoje – fyzického, intelektuálního, emocionálního nebo duchovního. Jak dospíváme, získáváme pocit, že musíme skrývat své skutečné já a nasadit si nějakou masku, která bude oblíbená. Tak začínáme zapomínat na to, kým jsme.

Jak dospíváme, vytváříme si pro každou novou fázi života nové identity. Vytváříme si svou osobnost - pro setkávání  s přáteli, pro život doma s rodinou, další pro identitu sebe jako rodiče a pro kolegy v práci, jinou, když jsme s cizími lidmi nebo vlastně kdekoli. Nakonec, i když jsme sami a nemusíme se nijak přetvařovat, nevíme, jakou identitu si zvolit, protože nejsme zvyklí být jen sami sebou.

Někdy večer než usneme se nám vkrádá do mysli otázka: „Kdo jsem? Vím skutečně, kdo jsem, bez všech masek a přetvářek, které jsem si během života nasadil? A hlavně, najdu ještě někdy to pravé já?“

Odpověď na tuto otázku zní: je to možné, ale pod jednou podmínkou. Musíte kvůli tomu hrát zvláštní hru a obléct si speciální tvář: Musíte si hrát na Boha. Bůh není nějaký Ježíšek sedící na obláčku nebo entita, která řídí vesmír. Bůh, známý také jako Stvořitel, je vlastnost, atribut: Bůh je vlastnost absolutního dávání a péče o druhé. Pouze kvalita absolutní dobroty může něco zplodit, protože když nic jiného, tak se dívá spíše dovnitř, aby potěšilo samo sebe než ven, aby vybudovalo nové a nezávislé bytí.

Stejně jako matka vytváří život svou láskou, Stvořitel svou láskou také vytváří život. Chceme-li najít své pravé já, musíme si hrát na to, že jsme jako Stvořitel, ve stavu ryzího dávání a péče o druhé.

Zpočátku se to může zdát trapné, ale to platí také pro každou masku, kterou na sebe bereme. Stejně jako se každá taková podoba stane po nějaké době přirozenou, stane se přirozenou i podoba odevzdávajícího člověka.

Hrát si na Boha znamená usilovat o to, abychom se připodobnili kvalitě dávání, kvalitě, která je původcem veškerého života. Je to ta nejsložitější a nejnapínavější hra, jaká existuje, a je bezesporu také tou nejvíce uspokojující.

V této hře neexistují poražení, protože ji můžete hrát tak dlouho, dokud nevyhrajete. Když vyhrajete, stanete se tou osobností, kterou jste hráli. Jinými slovy, vlastnost dávat se stane druhou přirozeností, novou přirozeností, kterou umístíte nad svou původní, a obě budou ve vás existovat.

Jakmile získáte tuto druhou přirozenost, vaše vnímání se rozšíří tak, že bude zahrnovat celou realitu. Najednou budete chápat, proč se všechno děje, protože uvidíte věci ze stejné perspektivy, která všechno stvořila a všechno udržuje. Chápete nejen přítomnost, ale poznáváte i minulost a budoucnost a „čas“ získává zcela nový význam. S tím, jak se naše vnímání stává neomezeným, roste i naše chápání podstaty bytí, život a smrt se stávají fázemi vývoje, zatímco my sami překračujeme obojí, protože se stáváme všudypřítomnými a vševědoucími jako kvalita, která zrodila a udržuje svět.