- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Díky nervovým čipům implantovaným do mozku a banánovému koktejlu si opice makak jménem Paige dokonale poradila s běžícím míčem na obrazovce, aniž by měla nejmenší představu, jak to dělá. Samotná technologie není nová, ale na takové úrovni ještě nebyla použita.
Jako biokybernetik bych byl v mládí těmito úspěchy pravděpodobně potěšen. Dávají naději ochrnutým a obecně otevírají mnoho perspektiv. Ale lidé jsou lidé a nejde jen o dobré úmysly. Od nepaměti chceme udělat svět lepším a vytrvale se snažíme napravovat, opravovat, kompenzovat jeho nedostatky. V důsledku toho se spolu s tím odhalují i negativní stránky.
Dnes vidím z výšin kabalistické vědy, že náš přístup je od základu chybný. Abychom skutečně napravili svět, musíme začít u sebe.
Samozřejmě nejsem proti biotechnologiím a dalším vědeckým úspěchům. Jsem proti tomu, abychom spoléhají pouze na ně. To nelze. S nimi se ale stejně dostaneme do slepé uličky a budeme se muset obrátit k jinému, zásadnímu řešení. To dosud nebylo zřejmé, ale kontakt Paige s počítačem vyvolává otázky, které zdaleka přesahují rámec nervové soustavy.
„Měnění" světa pokračuje. V budoucnu zřejmě budeme schopni „přeprogramovat" mozek a lidské tělo, takže se naplní i ty nejodvážnější sci-fi. Co ale děláme se svou přirozeností? Jak vštípit do našich srdcí něco dobrého, kvalitativně nového? Do toho srdce, které je duší? Jak vštípit naší sobecké povaze lásku a obětavost? Jak se vnitřně změnit a zajistit tak skutečný průlom, skutečnou prosperitu pro celé lidstvo?
Abychom toho dosáhli, musíme změnit své vnímání světa a sebe sama v něm. A tato změna se musí odehrát nikoli prostřednictvím počítačových algoritmů, nikoli fyziologicky, nikoli na úrovni pěti smyslových orgánů, a dokonce ani v psychice, ale hlouběji, v samotném jádru, které nás činí lidmi.
V mozku nenajdete relé, které by člověka zlepšilo a vyřešilo všechny problémy kliknutím na něj. Mozek je jen „přijímač", „modem", který převádí signály a spojuje nás s okolním světem, s „cloudovým úložištěm" informací, dat, záznamů. V interakci s tímto „cloudem" nám mozek vykresluje obraz reality, který odpovídá našemu aktuálnímu vývoji, respektive povaze našich přání.
Dokud jsou sobecká, uzavřená do sebe, komunikace s „cloudem" probíhá jednostranně: ovlivňuje nás a zůstává mimo naše vnímání. Změníme-li však vektor, obrátíme-li se směrem ven, k sobě navzájem, interakce dosáhne nové úrovně.
Tímto způsobem, počínaje námi samotnými, můžeme dospět k obrazu celistvého, vzájemně propojeného světa a najít nepoměrně lepší využití pro stupeň přírody, který se nazývá člověk.
Dekódováním signálů v mozku Paige se vědci naučili rozpoznávat jeho přání a převádět je na akce na obrazovce. A jeho záměr byl pokaždé jednoduchý a jasný – získat další dávku banánového koktejlu.
U lidí je všechno trochu složitější. S výjimkou zásadně nutných požadavků jsou naše záměry téměř vždy zaměřeny na osobní a společenské postavení, na důstojné, podle našeho chápání, místo ve společnosti, rodině, okolí. To, co člověk chce, určuje prostředí. A nakonec všechny jeho touhy sledují jeho osobní dobro. Vždy usiluje o stav, ve kterém se bude cítit dobře.
To je ve skutečnosti jediná chyba, která nás nutí „opravovat" svět, a ne sebe, a znehodnocuje naše úspěchy. Egoismus všechno, na co „sáhne", zkazí.
Ukazuje se tedy, že na rozdíl od opice musí člověk oddělit záměr od touhy, aby proti ní mohl pracovat. To z něj dělá člověka – schopnost rozpoznat svou přirozenost a povznést se nad sebe sama.
Do té doby je prostě v kontaktu s neviditelným rozhraním a hraje hry jiných lidí. Na jejich softwarové platformě se mění pouze doprovod, ale ne „motor". A bez ohledu na to, jak realistická hra je, všechny její podněty slouží k tomu, aby se nakrmilo naše ego. Celou dobu jeho míč pobíhá po displeji vědomí, smršťuje se, nafukuje a připoutává oči k sobě.
Aby se člověk dostal z této virtuality, musí se stát opakem svého původního já – změnit záměr, usilovat směrem ven, k jednotě, k dobrému vzájemnému vztahu, napojit se přímo na „cloud", na společný systém, vnitřně přijít do souladu s ním. V tom je člověk.
„Cloudová" komunikace je založena na otevřenosti a vzájemném vztahu, na společných zájmech, na integrální, interaktivní seberealizaci. A obraz, který vzniká při takovém přístupu, při takovém sebepřizpůsobení, je kvalitativně lepší než cokoli, co si lze představit v rámci egocentrického, spotřebitelského připojení.
Zde se vlastně odhaluje pravé lidské Já, skryté pod slupkou egoismu jako jádro ovoce. Když ve mně dozraje Člověk, cítím potřebu dalšího, správného vývoje. A pak obal, který tento zárodek chránil, odpadne. Udělal svou práci.
Skutečné já člověka je kořenem, původním bodem, jedinečnou součástí celkového systému, který může rozvíjet a udržovat pouze on sám a nikdo jiný. Bez ohledu na to, jak moc budeme svět „napravovat", nakonec se každý bude muset dostat ke svému základu a vdechnout mu život z onoho „mraku", kde jsme spojeni v jeden celek.
Všichni jsme beztížnými body, uzly systému, které propouštějí jeho impulsy, a tím získávají jeho vlastnosti, jeho volání, jeho myšlenky a stavy. Náš život je naším spojením v něm. Přímé spojení nad všemi rozdíly a omezení, nekonečnou rychlostí, s neomezeným potenciálem.
V kabale se tato úroveň nazývá záměr stvoření. Obsahuje nerozdělenou, dokonalou jednotu všech věcí – společný, stejný stav všech lidí, který se projevuje v jejich vzájemné obětavosti.
Do této jednoty je možné se začlenit pouze touhou, která jí alespoň minimálně odpovídá. Umělé implantáty zde nepomohou. Čipování je pro tělo, zatímco člověk v nás potřebuje nezávislé smysluplné úsilí ze sebe ven k sounáležitosti, vzájemnosti, vnitřní blízkosti mezi námi, k lásce.
Dnes, kdy se lidstvo konečně cítí být jednotné, ale je zatíženo těmito pouty a „vaří se" v ohni rozporů, nastal čas pro novou éru jednoty, jak ji pojala příroda, než nás zrodila. Její potomek, člověk, už se hlásí o slovo. My ji však zanedbáváme v naději na jiné prostředky, které se zdají být tak slibné.
Všechno jsou to paliativní opatření. Nevyvedou svět z globální slepé uličky, ale pouze ji maskují a zastírají. Jednoho dne se za závojem iluzí objeví neproniknutelná zeď, kterou postavila sama evoluce. A pak si přiznáme: abychom mohli napravit svět, musíme začít u sebe.
Poté vše půjde hladce.
Další články autora |
Kostomlátecká, Nymburk - Drahelice
2 200 000 Kč